Albína a dlouhej chlap, aneb nezdařené námluvy
S kluky Bílkovými a Vištejnovými, což byli kamarádi mého strýčka Pavlíka a mojí maminky Jájinky, tehdy ještě dětmi, to Albína neměla lehké…
Děti svorně podnikaly trestné výpravy na půdu a zatím, co Albína dojila krávu, nebo zadělávala s babičkou na chleba, jí naplnili kapsu u zástěry kopřivami, dali do postele žábu, vysypali krabičku šňupacího tabáku a do té jí dali pepř. Užívala si s nimi tedy mocně, k její cti nutno podotknout, že na ně nikdy nežalovala.
Jejich vrcholnými čísly byla návštěva dlouhého chlapa, jak své číslo nazvali.
Jeden z kluků vlezl na ramena svého bratra a oblékli si dlouhý dědečkův huberťák, na hlavu si ten nahoře narazil klobouk s širokou krempou a vytáhl límec až pod nos. Takto odbalancovali před statek a čekali u branky.
Ostatní výtečníci šli vzburcovat Albínu, že má před statkem návštěvu. To, že se pořád chechtali, byla jasná známka toho, že se bude dít zase nějaká nepravost. Albínu to ale neodradilo a nikterak nedávala najevo, že něco tuší.
Možná, že jí to v její prostotě nedocházelo, možná, aby nekazila legraci, šla hrdě před barák. Tam na ni čekal dlouhej chlap, v ruce pugét afrikánů, co kluci naškubali na babiččině zahrádce. A hned: “Milostivá slečno Albíno“, měnili hlas “přišli jsme vás požádat o ruku!“ a bylo vystaráno. Jak Albína viděla pugét, roztrhaná kolena gatí, co včera sama štupovala a slyšíc množné číslo, začala ječet své oblíbené: “Neřádi, pacholci! Já vám naložím, že vás ani vlastní máma nepozná! Kde mám to koště?!“ a ženouce se zpět do stavení, dala tak milosrdně klukům možnost se vypařit.
Ti se jako jeden muž sesuli, váleli se po zemi a za hurónského smíchu dali na úprk sadem, co byl na návsi. Aby je odhodlaná mstitelka nedohonila, pro jistotu se vyšplhali na starou hrušku. Prozradil je však dobrák pes Šmudla, který radostně, že je našel, poskakoval kolem v domnění, že je to zase nějaká hra. Albína řvoucí své nadávky, i kluci, dostali rovným dílem kázání od pana faráře, jak se mají umravnit a na vsi chovat slušně. Kluci byli nuceni slézt dolů, kde je zpohlavkovala jejich „vyvolená“. A ta je koštětem doprovodila do statku, před soud babičky a dědečka. Obyčejně z toho koukaly podobné tresty, jako mytí nádobí, obracení sena, pletí jahod a v zimě odhrabování sněhu.
Jindy zas tito záškodníci Albíně na půdě rozhákovali postel. Jak se ta nebohá osoba, urvaná z celodenní práce, svalila s blaženou úlevou, očekávajíc zasloužený odpočinek, do postele, začala se v ní převalovat, křuplo to, ruplo a šups, válela se i se strožokem na podlaze. Rána to byla jak z děla, takže babička honem na půdu a vidouce, jak se Albína válí po zemi, zavolala na dědu, ať přitáhne ty uličníky, kteří se schovávali pod okny v keřích rybízu. Ti museli Albíně postel sestavit a druhý den za ni na omluvu museli hnát na pastvu a nanosit za ní dřevo a vodu. S tím se Albína spokojila.
Oblíbenou a neokoukanou zábavou bylo, že když byli všichni za humny, natáhli ke kličce na oknu na půdu tenký provázek, a když šla Albína spát, brnkali na něj a ten vydával nepříjemně kvílivé zvuky. Měli smůlu, že jak Albína usnula, nevzbudila by jí ani kanonáda. Zato dědečka to vyburcovalo k rychlé kárné výpravě a o další brigádu měli harfeníci postaráno.
Takto měla Albína večerní společenský program o prázdninách denně naplněn. Před okny jí defilovaly vydlabané dýně se svíčkou, lítaly jí do něj vlaštovky s hrůzostrašnými vzkazy a jednou jí na okno přijela v jakési primitivní lanovce na návštěvu mrtvá vypasená krysa „němkyně“. Zde narazili kluci na Albíninu neohroženost a krysa na jejich hlavy, vyhozena srdnatou mstitelkou. Prostě na Albínu si nepřišli. Jako nádavkem dostali vždy na cestu pár neřádů, pacholků, chamradi a chátry nemyté.
Albína s nimi zkusila, jak se říká, no jako pes. Bylo tedy zarážející, že když skončily prázdniny a svoloč odjela, ploužila se po statku jako stín a nic s ní nebylo. Těšívala se na prázdniny, stejně jako děti a příjezd pacholků a neřádů a to i s vědomím, co ji zase čeká. Nebo možná proto.
Děti svorně podnikaly trestné výpravy na půdu a zatím, co Albína dojila krávu, nebo zadělávala s babičkou na chleba, jí naplnili kapsu u zástěry kopřivami, dali do postele žábu, vysypali krabičku šňupacího tabáku a do té jí dali pepř. Užívala si s nimi tedy mocně, k její cti nutno podotknout, že na ně nikdy nežalovala.
Jejich vrcholnými čísly byla návštěva dlouhého chlapa, jak své číslo nazvali.
Jeden z kluků vlezl na ramena svého bratra a oblékli si dlouhý dědečkův huberťák, na hlavu si ten nahoře narazil klobouk s širokou krempou a vytáhl límec až pod nos. Takto odbalancovali před statek a čekali u branky.
Ostatní výtečníci šli vzburcovat Albínu, že má před statkem návštěvu. To, že se pořád chechtali, byla jasná známka toho, že se bude dít zase nějaká nepravost. Albínu to ale neodradilo a nikterak nedávala najevo, že něco tuší.
Možná, že jí to v její prostotě nedocházelo, možná, aby nekazila legraci, šla hrdě před barák. Tam na ni čekal dlouhej chlap, v ruce pugét afrikánů, co kluci naškubali na babiččině zahrádce. A hned: “Milostivá slečno Albíno“, měnili hlas “přišli jsme vás požádat o ruku!“ a bylo vystaráno. Jak Albína viděla pugét, roztrhaná kolena gatí, co včera sama štupovala a slyšíc množné číslo, začala ječet své oblíbené: “Neřádi, pacholci! Já vám naložím, že vás ani vlastní máma nepozná! Kde mám to koště?!“ a ženouce se zpět do stavení, dala tak milosrdně klukům možnost se vypařit.
Ti se jako jeden muž sesuli, váleli se po zemi a za hurónského smíchu dali na úprk sadem, co byl na návsi. Aby je odhodlaná mstitelka nedohonila, pro jistotu se vyšplhali na starou hrušku. Prozradil je však dobrák pes Šmudla, který radostně, že je našel, poskakoval kolem v domnění, že je to zase nějaká hra. Albína řvoucí své nadávky, i kluci, dostali rovným dílem kázání od pana faráře, jak se mají umravnit a na vsi chovat slušně. Kluci byli nuceni slézt dolů, kde je zpohlavkovala jejich „vyvolená“. A ta je koštětem doprovodila do statku, před soud babičky a dědečka. Obyčejně z toho koukaly podobné tresty, jako mytí nádobí, obracení sena, pletí jahod a v zimě odhrabování sněhu.
Jindy zas tito záškodníci Albíně na půdě rozhákovali postel. Jak se ta nebohá osoba, urvaná z celodenní práce, svalila s blaženou úlevou, očekávajíc zasloužený odpočinek, do postele, začala se v ní převalovat, křuplo to, ruplo a šups, válela se i se strožokem na podlaze. Rána to byla jak z děla, takže babička honem na půdu a vidouce, jak se Albína válí po zemi, zavolala na dědu, ať přitáhne ty uličníky, kteří se schovávali pod okny v keřích rybízu. Ti museli Albíně postel sestavit a druhý den za ni na omluvu museli hnát na pastvu a nanosit za ní dřevo a vodu. S tím se Albína spokojila.
Oblíbenou a neokoukanou zábavou bylo, že když byli všichni za humny, natáhli ke kličce na oknu na půdu tenký provázek, a když šla Albína spát, brnkali na něj a ten vydával nepříjemně kvílivé zvuky. Měli smůlu, že jak Albína usnula, nevzbudila by jí ani kanonáda. Zato dědečka to vyburcovalo k rychlé kárné výpravě a o další brigádu měli harfeníci postaráno.
Takto měla Albína večerní společenský program o prázdninách denně naplněn. Před okny jí defilovaly vydlabané dýně se svíčkou, lítaly jí do něj vlaštovky s hrůzostrašnými vzkazy a jednou jí na okno přijela v jakési primitivní lanovce na návštěvu mrtvá vypasená krysa „němkyně“. Zde narazili kluci na Albíninu neohroženost a krysa na jejich hlavy, vyhozena srdnatou mstitelkou. Prostě na Albínu si nepřišli. Jako nádavkem dostali vždy na cestu pár neřádů, pacholků, chamradi a chátry nemyté.
Albína s nimi zkusila, jak se říká, no jako pes. Bylo tedy zarážející, že když skončily prázdniny a svoloč odjela, ploužila se po statku jako stín a nic s ní nebylo. Těšívala se na prázdniny, stejně jako děti a příjezd pacholků a neřádů a to i s vědomím, co ji zase čeká. Nebo možná proto.
Komentáře
Okomentovat