Albína hledající a nalézající. A padající...

Navazuji na mikulášský příběh, kde Albína figurovala jako strážce pořádku a velmi akčním způsobem zabránila v odcizení jedné z husí.

V této vzpomínce vám povím, jak se to seběhlo, když si soused nechal na dvorku, nad králíkárnou, hnízdit kavku.

I zde vystupuje Albína v roli hrdinky a mučednice, trpící pro ochranu majetku svých dobrodinců.

Nikdo si nevzpomíná, jak se tam ta kavka objevila a kdy to přesně bylo. Jmenovala se velmi podivně, slyšela na jméno Stračena. Důvod pojmenování byl víc než jasný: byla sice kavka, ale kradla, jako straka.

V začátcích se to jevilo, jako by si s Albínou nějak padly do oka. Stračena sedávala na plotě a monitorovala  každý Albínin krok. Ta jí při každé příležitosti nosívala ždibce jídla. Jak dny míjely, začalo nám být divné, kde se na našem dvoře berou věnečky ze hřbitova.

Dělávaly se tenkrát takové maličké, zlaté nebo stříbrné. No a občas se objevovaly u plotu, pod místem, které si Stračena zvolila za svoji pozorovatelnu a hlásnou věž zároveň.  Opakovalo se to často a prababička s pradědečkem začali mít strach, kdy to někdo uvidí a donese kostelníkovi a ten to pak řekne panu faráři. Vypadalo to u nás, jako bychom si zřídili na dvoře soukromý hřbitůvek. Ta „sviňa pták“, jak jí Albína titulovala, si v tom našla zalíbení a jak byly ty věnečky lehké, dobře se jí z hrobů k nám dopravovaly.

Časem jsme začali mít podezření, že se jimi snaží naklonit si Albínu. Šinula-li se Alba dvorem, skřehotala na ní s vědomím, že si jistě něco dobrého  vyžebrá. Obyčejně to spravil kousek

vánočky, buchty, nebo kůrka chleba. Tak to posílilo celkový dojem, že šlo o jistý způsob směnného obchodu.

Alba, nutno jí připsat ke cti, tyto věnečky obětavě nosila zpět na hřbitov. Jen, protože netušila, z jakých hrobů pocházejí, rozdělovala je podle oblíbenosti a vztahu, jaký měla k tomu kterému nebožtíkovi. Takže se stávalo, že se třeba na hrobě ožraly Mareše objevily hned tři.

Kooperovala takto s kavkou a bylo s podivem, že si zatím nikdo nestěžoval.

Časem ale se u této ptačí poživačné potvory potvrdilo, že jak se říká, s jídlem roste chuť a tak jí již zbytky od jídla nestačily. Našla si jinou záškodnickou činnost.

Jak se někde na dvorku něco povalovalo, bylo to její. Někdy jí stačil špunt od lahve, knoflík. Jako velmi žádoucí se pro ni staly k nelibosti prababičky její afrikány, které lemovaly všechny záhony.  To byla babiččina chlouba a ochrana proti škůdcům. A na ně dělávala ta mrcha kobercové nálety. Jen je uštípla a pohodila někde na dvoře. Náhodnému pozorovateli se mohlo zdát, že zde slavíme nějaký hinduistický svátek a projevujeme tím pozornost jejich početnému božstvu. 

Jindy si kavka počkala, až pradědeček pumpující duši od kola odloží stříbrný ventilek. To bylo horší. Poté následovala trestná výprava Albíny, která si vzala žebřík a jala se dělat razii v kavčině příbytku.

Žebřík opřela o seník a soukala se po něm na králíkárnu. Tak se stalo jednou, že se dědečkovi ztratily památeční gravírované zlaté hodinky, tak zvané cibule. Byl z toho náramný poprask. Hledali všichni, hledali snad všude. Už se přemýšlelo, zda je někdo neodcizil a probíral se seznam možných kandidátů na případného lupiče. Nakonec napadlo právě Albínu, že je mohla ukrást kavka. Vzala žebřík a s vervou sobě vlastní se jala na něj šplhat. Jaksi si neuvědomila, že je po dešti, žebřík mokrý, střecha králíkárny jakbysmet.

Jak se Alba ve sešmaťchaných a o dvě čísla větších škrpálech na ní razantně škrabala, podjela jí noha, udělala výkop a celá králíkárna se sunula k zemi. Králíci, co atentát přežili, to vítali jako boží zásah, úradek a výzvu k útěku. Chytali je po zahradě ještě dobré dva dny. Alba to odnesla naraženými žebry, dědeček nějakým tím paklíčkem šňupacího tabáku a placatkou rumu a babička pár korunami Albíně, jako bolestné. Je nutno dodat, že Albínin houf dětských pokušitelů, jindy ji týrající, se u její postele střídal ve čtení z časopisů a křesťanských kalendářů.

No a jak to dopadlo s hodinkami? V hnízdě tedy nebyly.

Záhadu nakonec vyřešila koza, která chodívala přes veškeré dědečkovy protesty okusovat na zahradu křenové listy. Jednou za ně zabrala, a vytrhla právě ve chvíli, kdy jí běžel dědeček zpacifikovat.

A tam ejhle: na kořeni se bimbají hledané hodinky! Nakonec se malý Pavlík (tehdy malý kluk) pod tíhou důkazů přiznal. Prý si hrál na piráta a zakopával zlatý poklad. Na zbytek prázdnin, jako kompenzaci bolesti, zastával Albíniny domácí práce a myl za ni denně nádobí.