Albína pasačkou kachen, aneb jak si díky ní pan farář uhnal "išiajs"
Jednou z povinností, které brala Albína hrdě, vážně a skoro jako své privilegium a znak důležitosti, bylo vyhánění kachen na rybník.
Každé ráno se opakoval stejný rituál. Ze dveří statku vyšla Albína, s půllitrovým puclákem zdobeným tulipány v ruce, plným kafe. V druhé ruce třímala chléb, tlustě namazaný máslem a zamířila si to rovnou do kurníku. Odtud vypakovala skupinku „holek špinavejch nemytejch“, jak jim láskyplně říkala a tato kachňající skupinka se spolu se svým mlaskajícím vůdcem Albínou v patách šinula návsí k rybníku.
Stalo se to, že jedenkráte se poslední kačena nějakou nešťastnou náhodou zapletla asi do drátu na stavidle. Začala sebou škubat, kroužit ve vzduchu a nešťastně kejhat. V tu chvíli puclák letěl na jednu, chleba na druhou stranu a Albína rovnou svou „holkou špinavou nemytou“. Za neskutečného řevu rovnou šup, do rybníka. Držíc se řetězu, co tam visel u schůdků, snažila se za stále silnějšího hýkání a nadávání „šmarýjajósefkrucinálfagot“ kačenu chytit a vyprostit.
Do toho vyrválu vyběhl z fary pan farář a začal nadávat, že co je to tam pácháno za bezbožnosti, že mu tím ruší práci na nedělním kázání. Albína zvedla hlavu a chtěla mu něco peprného odpovědět (ti dva se pořád špičkovali), když tu jí uklouzla noha na kameni a za úchvatných fanfár svého vlastního řevu sletěla do rybníka. Co následovalo, šlo jen stěží popsat.
Ve chvíli, kdy již přibíhal dědeček na záchrannou misi, ječela Albína, že se v těch čtyřiceti centimetrech vody a bahna jistojistě utopí. Její sukně a miliarda spodniček tvořily okolo Albíny jakýsi špinavý, vzdouvající se balón.
Pan farář nevěda, kam nadále směřovat své stížnosti, stáhl své žaloby k Nejvyššímu v domnění, že Bůh již zasáhl a Albínu takto trefně tresce. Ta se opravdu podobala schlíplé tresce.
Mokrý šátek jen obkreslil její vyhublou tvář a její okuláry, neodhalil však nic z její podoby. Brejličky, mokré a upatlané od vodních řas a bahna jí kupodivu stále držely na nose. Vypadal, jako vychrtlá rusalka před důchodem. Pokřik, že se Albína topí, vylákal mnoho dopoledních spáčů a ti se shlukovali kolem pana faráře, v naději, že se ještě přiučí nějakým přisprostlým výrazům, jimiž byla Albína proslulá.
Když se dědeček, snaže se Albínu vytáhnout, odporoučel také do rybníčka, pan farář už nevydržel a začal se tak přenáramně smát, že se zlomil v pase, chytl se za břicho a smál a smál, až mu tekly po tvářích za brejličkami slzy a tím prostným cvičením si zablokoval plotýnku. To už na pomoc přibíhala farská kuchařka Vlčková, aby jej odtáhla na svých zádech zpět do bezpečí, na faru. A bylo po kázání.
Ještě tři neděle se pan farář kurýroval a hned při prvním kázání věnoval Albíně mnoho významných pohledů, když hřímal z kazatelny o mučednících víry a že blahoslavení jsou chudí duchem…Nutno říci, že na Albínu to neoučinkovalo, ta totiž, pokud se vůbec bohoslužby účastnila, všechna jeho kázání prochrápala.
Každé ráno se opakoval stejný rituál. Ze dveří statku vyšla Albína, s půllitrovým puclákem zdobeným tulipány v ruce, plným kafe. V druhé ruce třímala chléb, tlustě namazaný máslem a zamířila si to rovnou do kurníku. Odtud vypakovala skupinku „holek špinavejch nemytejch“, jak jim láskyplně říkala a tato kachňající skupinka se spolu se svým mlaskajícím vůdcem Albínou v patách šinula návsí k rybníku.
Stalo se to, že jedenkráte se poslední kačena nějakou nešťastnou náhodou zapletla asi do drátu na stavidle. Začala sebou škubat, kroužit ve vzduchu a nešťastně kejhat. V tu chvíli puclák letěl na jednu, chleba na druhou stranu a Albína rovnou svou „holkou špinavou nemytou“. Za neskutečného řevu rovnou šup, do rybníka. Držíc se řetězu, co tam visel u schůdků, snažila se za stále silnějšího hýkání a nadávání „šmarýjajósefkrucinálfagot“ kačenu chytit a vyprostit.
Do toho vyrválu vyběhl z fary pan farář a začal nadávat, že co je to tam pácháno za bezbožnosti, že mu tím ruší práci na nedělním kázání. Albína zvedla hlavu a chtěla mu něco peprného odpovědět (ti dva se pořád špičkovali), když tu jí uklouzla noha na kameni a za úchvatných fanfár svého vlastního řevu sletěla do rybníka. Co následovalo, šlo jen stěží popsat.
Ve chvíli, kdy již přibíhal dědeček na záchrannou misi, ječela Albína, že se v těch čtyřiceti centimetrech vody a bahna jistojistě utopí. Její sukně a miliarda spodniček tvořily okolo Albíny jakýsi špinavý, vzdouvající se balón.
Pan farář nevěda, kam nadále směřovat své stížnosti, stáhl své žaloby k Nejvyššímu v domnění, že Bůh již zasáhl a Albínu takto trefně tresce. Ta se opravdu podobala schlíplé tresce.
Mokrý šátek jen obkreslil její vyhublou tvář a její okuláry, neodhalil však nic z její podoby. Brejličky, mokré a upatlané od vodních řas a bahna jí kupodivu stále držely na nose. Vypadal, jako vychrtlá rusalka před důchodem. Pokřik, že se Albína topí, vylákal mnoho dopoledních spáčů a ti se shlukovali kolem pana faráře, v naději, že se ještě přiučí nějakým přisprostlým výrazům, jimiž byla Albína proslulá.
Ještě tři neděle se pan farář kurýroval a hned při prvním kázání věnoval Albíně mnoho významných pohledů, když hřímal z kazatelny o mučednících víry a že blahoslavení jsou chudí duchem…Nutno říci, že na Albínu to neoučinkovalo, ta totiž, pokud se vůbec bohoslužby účastnila, všechna jeho kázání prochrápala.
Komentáře
Okomentovat