Albína a krtek albín

Na podzim se dědeček vždy vypravoval do sadu, bílit vápnem kmínky ovocných stromků. Dělal to proti škůdcům. Říkal, že Albínu by stálo za to také natřít, protože ta prý škodá mocně. Ale ta se nedala,  častokrát dědečkovi při tom dělala asistenta.

Byla důležitá, jako špunt od necek, protože nosívala dědečkovi kýbl s vápnem a koš s jídlem.

Jednou se zase spolu vypravili provádět tyto podzimní práce. Dědeček si nesl štětky a potřebnou výstroj. Albína se za ním táhla se svačinou a s načuřeným obličejem, protože doufala, že na tu cestu dostane šňupeček tabáku, což dědeček takticky „přehlížel“. Tak si to spolu šinuli mezi ploty do sadu.  Na louce před sadem bylo ten rok plno krtinců a tak dědeček povídá dozadu přes rameno k Albíně: “Holka, dávej pozor, je to tu samej krtinec, ať sebou neřízneš“.

V tu samou chvíli se za jeho zády ozvalo zaklení, plechové zadunění a šplouchnutí, které znělo nějak takhle „Blompt“.

Řinkot plechového kýble, který narazil na pařez, co tu zbyl po loni pokácené jablůňce, tomu dodal punc opravdovosti a celou Albíninu akrobatickou produkci hudebně podkreslil. Pradědeček bezmocně kouká, jak se Alba válí v krtincích, do kterých bublavě zatéká vylité vápno. Na Albíně bylo úchvatné, jak rychle uměla najít neobvyklé, neotřelé a výstižné nadávky a klení, když bylo potřeba.

Takže když se dědeček s Albínou vraceli bez vápna zpět, babička z tohoto klení s jistotou usoudila, jaká uhodila. 

Albína šla do necek a babička měla co dělat, aby jí z vlasů vymyla všechno vápno, zahuštěné hlínou z krtinců.

Po pár dnech od této události přinesly děti do statku mrtvého krtka, celého bílého. Takže Albínin počin byl vlastně heroickým vítězstvím nad krtkem, na kterého pradědeček celé léto marně líčil. To se slavilo ve statku stejně halasně, jako dožínky. Dědeček říkal, že jsou to Albíniny krtžínky.

Albína každému, kdo byl ochotný poslouchat za jejího stálého “hepčá“ vyprávěla, jak udělala z krtka albína. Poučení možná již vědí, že odměnu si vybírala v podobě šňupacího tabáku. Hepčá!