Albína a její Mikulášská nadílka - pouze pro odvážné

Začátek adventu pojímala Albína vcelku vlažně. Na charitu moc nebyla, spíš naopak. Ta byla schopná koledníky ještě zkasírovat.

Na svatou Lucii ale řádila po statku převlečená do „lajntuchů“ a „pórtvišem“ vyplácela každého, kdo se před ní včas neschoval. Dokonce i pes Šmudla, který ji miloval, se před ní raději stáhnul do kuchyně, pod sporák. Tam, vcelku rozumně čekal, až jí to přešlo.

Přes všeobecný názor, že skončí „na ocet“, barborky Albína také každoročně s vervou trhala. Vázala je do pugétů tak obrovských, až se staříci báli, že jim stromy příští sezónu již nebudou rodit. Vidina výhodného sňatku však poháněla Albínu jak motor a ta pak lítala po sadu s kudlou a tu ušmikla větev, tam ušmikla větev. V rekordním čase se promrzlá vracívala s náručím toho roští a pak od ní byl na zbytek odpoledne pokoj, protože to vázala a třídila. Byla z toho hromada nepořádku. Babička nadávala, že měla krásně uklizeno a nejčkon tohle!

Jak to Alba zařídila netuším, ale na Štědrý den jí kytice bílých barborek vždy poslušně a krásně vykvetly. Jednu vadu to mělo. Ženich stále nikde…Nicméně to Albínu neodradilo a tento ovocně pustošivý rituál opakovala k nelibosti babičky každý rok.

Mikuláš, jako „vosoba ouřední“ u Albíny budil nedůvěru a rozpaky. Nejspíše od doby, co jsme onehdy měli na statku nezvanou návštěvu. Stalo se to asi takto:

Toho večera napjatě a v očekávání seděli u stolu, připraveni na příchod Mikuláše a čertů. Na příjemně rozhicovaných kamnech teta Máňa pekla jablka, vařil se grog a pro děti šípkový čaj. Všechno dohromady krásně vonělo, v žhoucích kamnech praskalo borové dřevo a šišky a za okny se lehounce začal sypat sníh. Kdo to chtěl vidět, musel si prstem udělat na zamrzlých okenních tabulkách, v té zahrádce mrazivých ledových květů malé kolečko. Podle Albíny však padalo: „Bílý svinstvo, který zase bude mušet odhrabovat a budou jí bolet ty ubohý záda, ááách jó…“.

Pod kamny si v teple hověl uondaný pes Šmudla a chrupající kočka Míca i s odrostlými májovými koťaty. Kromě praskání dřeva, kručení v břiše Albíny a občasného zamňoukání koťat byl klid. Děti, nezvykle tiché naslouchaly jak se dospělí baví a zachumlány do dek na ně jukaly z pece. Jako ostatně všude se i u nás vyprávěly, povětšinou strašidelné příběhy. Občas dorazil některý ze sousedů, nebo naopak někdo odešel. Albína v tom neustálém kolotání a pohybu osob fungovala jako samozvaný vrátný.

Na statku, obehnaném vysokou kamennou zdí byla pouze jedna malá branka, a když ta se zavřela, nikdo se nedostal ani tam, ani ven. Byla to hotová nedobytná pevnost. To si alespoň do té doby všichni mysleli…

Již se úplně setmělo, když se opět ozvalo něco, jako zabušení na vrátka. Albína se, jak její ouřad velel, nafrněně zvedla a pro tento den s trefným proslovem: „Koho to sem zase čerti nesou“ ploužila se otevřít. Děti se na peci ještě více zachumlaly  pod deky, až se babička bála, že se udusí. Dětské svědomí, obtížené hříšky v podobě rozbitých oken, koček, pobíhajících po vsi s plechovkou uvázanou na ocas, či četných rošťáren, prováděných Albíně bylo teď to, co jim velelo nevystrčit ani nos. Nad pecí plnou uličníků se vznášela obava, že by to už mohl být Mikuláš s výchovně trestným doprovodem a nadílkou.

Jak Albína vyšla ven, ještě než došla k vrátkům, uslyšela z kurníku v tu dobu podezřelé kejhání. Bylo jí to divné, husy toho času již dávno spaly, no jako zařezané.

Cestou přes dvůr Alba pohotově čapla vidle, co byly zapíchnuty v hnojišti a plíživým krokem pardála na lovu se sunula při zdi ke kurníku. Ve chvíli, kdy se postavila před jeho dveře, se tyto s vrzáním otevřely a v nich stojí vykulený chmaták, s husou v podpaží. Albína zaječela svým nezaměnitelným hlasem s akcentem lodní sirény. Na jednu stranu letěl šokovaný zloděj, na druhou husa, která využila příležitosti a štípla lupiče do nosu tak, že při svém úprku řval i on. Albína? Ta si leknutím kecla do hnojiště právě ve chvíli, kdy již přibíhal pradědeček, s flintou v ruce. Právě s tou, co s ní chodil na podzim na divočáky. Když viděl, jak zloděj plavně přeskakuje zeď sadu a husa si za stálého Albínina „šmarýjájósefování“ s poplašeným kejháním vykračuje po zápraží, začal se tak smát, že nemohl přestat. Za chvíli se již seběhla celá rodina, vytáhli Albínu z hnojiště, chytli zpitomělou husu a

Odebrali se zpět do sednice. Babička se jala vykoupat Albínu zapáchající močůvkou a nádavkem ji navoněla, jako za odměnu, svou kolínskou. Když byla Albína vydrbaná a ostatní se také jakž takž vzpamatovali, sesedli se opět kolem stolu a poslouchali Albínino vyprávění, jak heroickým zákrokem zahnala zloděje. Prožívala to nesmírně.  Líčila celou příhodu barvitě, s velkou vervou a rozmáchlými gesty. Až se babička bála: „Aby si Albínka zase nepřivodila „išijas“ a nebo ňák jináč neublížila!“.

Ve chvíli, kdy Albí líčila, jak padala do hnojiště, se zvenčí ozval zase nějaký šramot.

Albína, po tom zážitku plna adrenalinu, se jako blesk vrhla ze dveří a než ji mohl kdokoli zadržet, popadla ty samé vidle, co jimi ohrožovala zloděje (husu a  ostatní, včetně sebe) a hnala se na zápraží. Přicházející Mikuláš s čerty a andělem, kteří se nějak dostali do dvora, se naštěstí ve svém zděšení dali na úprk takovou rychlostí, že Albína stihla svůj výpad zbrzdit. Utíkajíc za nimi ječela jako brygadýr: “Panéééé Migulááášííí, deutíííkejtééé, mý váám nííc neudělááámééééé!“. Její hulákání se neslo celou ztichlou vsí a tak ji naštěstí pan Bílek a Mikuláš v jedné osobě poznal a pochlapil se. Táhnouc čerty za ocasy a anděla za křídlo, následován zaraženou Albínou, za potlesku všech přítomných dětí překročil jako neohrožený hrdina práh kuchyně.

To bylo radosti! Mikuláš, jako vždy na každého pamatoval. Děti se rychle a mazaně se svými sladkostmi stáhly do bezpečí na pec, zneužívajíc šoku Mikuláše, který za dobroty ani nepožadoval žádnou poezii či modlitbičky. Čertů, vidouc, v jakém jsou duševním rozpoložení se přestaly bát také a rychle zapomněly omluvy a zdůvodnění svých prohřešků. Pekelníci, s rohy na stranu a ocasy zastrčenými v kalhotách či podpaží, úplně zapomněli strašit a jen něco zmateně blekotali.

Albíně, stejně jako každý rok donesli její oblíbený šňupací tabák a malou placatku rumu. Dědeček dostal svoje milovaná viržínka a babička kolínskou, která po té Albínině koupeli přišla, jako zázrakem, vhod…

Čertům, Mikulášovi i andělovi pak dědeček na to leknutí naléval: „Jednoho panáčka do jedné a jednoho panáčka do druhé nohy…!“ v takových intervalech, že domů šel jeden čert bez ocasu, po čtyřech, druhého nesl anděl na zádech. Mikuláše našla ráno Albína, jak chrní ve žlabu v kozím chlívku. Andělská křídla našli v husím kurníku, kde se k nim tulilo pár husí. Inu: svůj k svému…

To, že je Mikuláš „opravdovskej“, od té doby Albíně ale nikdo nevymluvil. Vrtalo jí totiž hlavou, jak by jinak, ten „podivnej svatej“ mohl vědět, že na ni babička vyplácala zbytek své oblíbené kolínské?

Kdo to tenkrát, během večera, bušil na vrátka statku a chtěl na návštěvu, to jsme se již nedozvěděli. Jistojistě vzal nohy na ramena, když slyšel na dvoře ten kravál.