Albína na pouti

Kdo z Vás by si myslel, že pošlu Albínu nějak do dalekých krajů na pouť, tak se spletl. Ne, že by jí trocha kajícnosti neuškodila a protáhnout jí její líné oudy by také nezaškodilo. Nakonec dědeček říkal, že by snad i zaplatil cestu do Lourdes, že by třeba Panenka Marie svým outlocitným zrakem na tu osobu pohlédla a zbavila jí toho blbství. No ale zase hned dodal, že by to byly stejnak vyhozené peníze, protože Albu nezachrání ani zázrak na nebesích. Jenže tohle bude krapet o jiné pouti…

Bývávalo, že na svatého Matěje i do naší vsi přijela pouť s menším, skromným a záplatovaným cirkusovým stanem. Trochu do něj pršelo, občas tu nebylo k hnutí (což provozovatel uvítal, ale platící divák jen stěží přetrpěl).

Nadšeně však všichni, a hlavně děti, očekávali tuto událost. Každý, kdo si přes rok „našpóroval“ do prasátka nějakou tu korunku navíc, je rozbil a chutě se jal velkoryse rozhazovat.

Jak se světští přikodrcali, děcka se již nakupila opodál a všichni sledovali, co se bude dít. Všude pochodovala cizokrajná zvířata, když tedy nepočítám starostova Punťu. Zvědavý místní  psí donchuán  se všem pletl pod nohy a jeden cirkusák se o něj slušně přerazil, když nesl podpěru ke stanu a nekoukal pod nohy.

Vybalování a montování atrakcí bylo již samo o sobě pro malé rošťáky natolik poutavé, že mnozí tam prostáli i půl dne. Obyčejně tu první půlku, naprosto nehledíc na to, že mají být ve škole.

Někdy zasáhl pan farář, který byl největší místní drbnou, někdy pan starosta, nebo sám pan učitel. Ten, pokud byla účast ve škole nulová a nebo dorazil jen šprt Janák, okamžitě věděl kolik bije a spěchal udělat zátah na náves. Děti, jak z dálky viděly, jak rozvážně, leč odhodlaně kráčí s rákoskou v ruce, nechaly kolotočáře jejich práci a oklikou mazaly zadní šoustkou do školy.

Pan učitel, zkušený pedagog a moudrý muž dělal, jako by se nechumelilo. Žádné výčitky, žádný křik. Leč, odpoledne byla celá třída po škole a to i s případnými „stávkokazy“. Aby jim nic nezáviděli.

Ve všech chalupách se peklo, vařilo, smažilo a celá ves voněla…no jako o pouti.

Radost z jara, na které všichni tak nedočkavě čekali, se tímto světským veselím drala napovrch a defilovala vsí ve vší nádheře. Morana odplula po Litavce a všichni vespolek doufali, že se již brzy dočkají rozkvetlých sadů a luk.

Strejcové naleštili fajfky a sváteční holinky, tetky nažehlily naškrobené zástěry a šátky, Albína vyleštila brejle, aby vůbec něco viděla a šlo se.

U nás, na statku, bylo živo pořád, protože pradědeček byl starosta a někdy, když se mu nechtělo na úřad, chodili si občané záležitosti vyřizovat k němu. To bylo pak pro Albínu také posvícení. Byla důležitá, byla úřad. Každého přivítala mlčky a s vážnou tváří mu významně koukla na boty.

 Pod tíhou tohoto výmluvného pohledu se každý raději hned na zápraží zouval, nechtěl-li schytat ránu koštětem přes záda. Albínu všichni znali a kdo to u ní chtěl mít dobrý, něco jí donesl, jako „vlezné“.

Dostávala proviant podle ročního období. V zimě kus vánočky, ořechy, jablka, v létě misku jahod, třešní, prostě co zrovna bylo k mání. Kdo byl movitý, donesl paklíček tabáčku, nebo nějaký ten cukrkandl. Alba si tak přišla na slušný proviant a byla to taková její osobní koleda, jenže naruby. Koledníci docházeli za ní. Jí to nestálo pražádné úsilí, jen trochu vykulila oči a bylo. Nepotřebovala k tomu ani pomlázku, ani hubu otevřít.

Když přijela pouť, chodíval principál k dědečkovi žádat o povolení pro svou společnost a také všechny hlásit k pobytu. Byla to velká trachtace, dělali to s plnou parádou. Principál jel přes náves na koni, za ním silák v pruhovaném trikotu s červeným nosem (jak si asi rád dával do trumpety), v ruce činku a ve druhé vedouc medvěda. Kolem poskakovali nějací klauni a maškary. Bylo to hodně povyku a to Albína milovala.

Protože tato velmi slušná společnost jezdívala do obce často, znali se navzájem a všichni se na to těšili. Nejvíc děti a Albína. Pro tu měl principál „slabost“ a slečnu Albínu vozil na kolotoči zdarma. Že mu pak dědeček něco za to strčil, Albína nevěděla a dělalo jí velkou radost, že si ji takový krasavec předchází a říká jí: „Poklona, má úcta, velectěná slečno Albíno“.

Jediné, co neměla Albína ráda, byl smradlavý medvěd Barnabáš. Toho nechával pan principál na zápraží, uvázaného u hnoje. Byla to taková dobrosrdečná, hluchá a poloslepá kupa chlupů. Sice tedy smradlavá, ale co mu Pán Bůh nadělil na odéru, to mu vynahradil v povaze. Nikdo neví, proč jej Albína neměla ráda.

Albína se na něj vždy tak nevraživě podívala, že “to nebohé zvíře přestalo žrát“, říkával pan principál. To Albíně velmi lichotilo, že má tak silného ducha a může ovládat trávicí trakt a chuť k jídlu líté šelmy. Že to byla už jen taková chodící visící medvědí kůže, to jí radost nekazilo. Jak společnost zašla do domu a Albína zmizela s nimi, rozvalil se medvěd a užíval prvního jarního sluníčka. Babička, aby mu příkoří vynahradila, přinášela mu vždy něco dobrého na zub. Barnabáš ji miloval a vždycky se před ní rozvalil, no jako pes Šmudla. Ten si z něj pranic nedělal a tak se stávalo, že když byl cirkus ve vsi, chodíval medvěda navštěvovat. Jistě to bylo i ze zištných důvodů, protože medvěd již tolik nežral, jak Šmudla zjistil a tak si u něj vždy přišel na své.

Po celou dobu „představování“, jak této ceremónii říkávali, se popíjelo, pokuřovalo a babička nosila na stůl. Musela dávat pozor na Albínu, aby se držela dál od štamprdlete, jinak se pak motala a byla veselá. To spočívalo v tom, že si „zpívala“ a „tancovala“. Stalo se, že si s panem principálem dala o nějaké to štamprdle navíc a přišlo na ní rejdění.

Předváděla po cimře takové tance, že jí chtěl pan principál angažovat, jako balerínu. Bylo hodně veselo, do té doby, než se Albína, posílena zlatavým mokem odvrávorala na zápraží a tam, vlivem nerovnosti terénu zakopla a flákla sebou do hnojiště, přímo na medvěda. Ten zařval tak silně, jak se chudák vyděsil, že všichni přiběhli s děsem v očích a strachem, že je to poslední hodinka žití toho chlupatého nebožáka. Díky kyprému hnoji se však medvěd pod Albínou zabořil a unikl bídné smrti zamáčknutí zadnicí té potrhlé, nabumbané tanečnice. Ta měla, co chtěla. Vyděsila lítou šelmu až k smrti. Nakonec se jí to ale nevyplatilo, protože musela hledat po zbytek dne v tom hnoji své brýle. Když je našla, říkala babička, že si je chtěl Albína nasadit na oči tak, jak byly. No, dědeček říkal, že by v tom až takový rozdíl neviděl.