Albína sedící, čekající...a šňupající

Bývalo zvykem, že když se babička a dědeček vypravili na nákup vlakem do Příbrami, že jim Albínka chodívala k nádraží naproti se psem Šmudlou.

Měla takové příjemné místečko, zákoutí na prosluněné stráni nad říčkou Litavkou. Na jaře tam vyzpěvovali kosáci, pod alejí planých švestek a mezi keři trnek voněly první fialinky. Děti tam na ně s Albínou chodily a nosily je bábince, která je milovala. V máji pak odtamtud nosily tašky travních špiček. Ty voněly! A ta smaženice, co z nich byla…

V červnu, zpočátku  léta  na stráni rostly jahody. Za slunných dní zpovzdálí voněl borový lesík a kvetoucí akátová alej, za kterou byla bažantnice. Odtud se co chvíli neslo skřípání bažantích slepic. Všude byl slyšet cvrččí koncert z voňavých mateřídouškových polštářů, rostoucích kolem. 

Bylo tam na stráni, nad cestou pod šípkovým keřem takové pěkné, festovní kamenné sedátko. Z něho byl malebný výhled na říčku Litavku, až ke mlýnu a nádraží. Na něj si Albína vždy s heknutím dřepla a čekala. Psa Šmudlu měla posazeného u nohou a oba věrně zírali směrem k nádraží, vědouc, že jim prababička s pradědečkem přinesou něco dobrého na zub. Za to čekání.

Onehdy se babička s dědou vrací z Příbrami a z dálky, ještě na mostě přes Litavku koukají, co se to tam na stráni děje. Albína tam lítá polonahá, ječí, jako by jí na nože brali a Šmudla sedí, kňučí a třese se po celém těle. Babička k ní letěla a „Co prej to ta holka nešťastná zase vyvádí?!“.

No co by. Dřepla si, jak špatně viděla, na svůj kámen a nehledíc na to, že si tam

udělali pěknou hromádku červení mravenci. Ti jí samozřejmě nalezli do těch jejích sukní a spodniček a celou ji seštípali. Tak tam všichni vespolek klepali ty její tisícinásobné sukně, utěšovali ječící Albínu. Přestala kvičet, až když jí dědeček podaroval šňupacím tabákem, co jí dovezl z Příbrami.

Panáka rumu na uklidněnou si dali doma všichni, až na psa Šmudlu. Ten se uklidil pod pec, jak bylo jeho zvykem a pouze vše sledoval z bezpečné vzdálenosti. Jeden (tedy pes) nikdy neví…