Albína stůně
Nestávalo se často, že by Albína ulehla do kanafasu jindy, než večer, po práci. Co se tak tradovalo, nebyla vůbec nemocná. Jen tenkrát, co sletěla ze žebříku a rozložila králíkárnu. Proto se všichni strašně divili, že se jednou, takhle po Štědrém dni Albína najednou ploužila po domě jako stín. No a prý jí strááášně bolí v krku. No ani jíst nemůže! To bylo u Albíny asi tak nevídané, jako machometán u zpovědi.
Babička hned zavelela ustlat Albíně v kuchyni, hned se vařil na kamnech kýbl čaje a Albíně nezbylo, než kapitulovat před babiččiným úsilím a zalehnout. Za chvíli bylo ve světnici, jako v lázních. Albína skuhrala, že je jí hic a že se zpotí. Dalo velkou práci jí vysvětlit, že to je účel. Zkrotlá Albína zírala zpocenými brejličkami z duchen a mrmlala stížnosti na trudnost svého hořkého osudu. Nějaký dobrák jí navíc v žertu řekl, že má mor a choleru a to pak začaly teprve nářky!
Albína to vzala vážně a skučela tak dlouho, že umře, až dědeček, který již nemohl tu kvílící Meluzínu poslouchat šel zapřáhnout a jel do Sádku pro pana doktora.
Doktor koukal, co se děje a nestačil se divit, jak je to možné, že Albína onemocněla. Na to ji znal až moc dobře a věděl, že je zdravá, jako tuřín. Nicméně vzal svou kabelu a jeli s dědečkem vstříc těžkým chorobám a riziku nákazy dýmějovým morem.
Když pan doktor vysedl ze saní, hned se na něj vrhl vítač profesionál v podobě psa Šmudly, který kdyby to uměl, uvařil by kafe i zloději. Pana doktora miloval, protože ten mu vždy, když se jel o prázdninách podívat na dětské marody, něco dobrého našel v kapse. Šmudlu takto šikovně uplácel . Procesí v čele s panem doktorem stanulo u Albíniny postele a všichni se kolem ní rozestavěli, no jako sudičky. Jenže nebyly tři, ale byl jich celý ansámbl . Albína, majíc takové nadšené a útlocitné publikum, spustila svou etudu a kvílení na téma předčasného skonu v rozpuku svého mládí.
Pan doktor jí vyslechl a nakonec přerušil. Její výklad o výčtu nemocí a eventualit různých diagnóz (pozn. EBOLU tehdy ještě neznali, to by ji jistě měla taky) neznal mezí a tehdy zavelel “sedni“. Protože Šmudla uměl poslouchat, dal konečně pokoj, přestal panu doktorovi vytírat v nohavici díru. Stal se div a sedla si i Albína. Na požádání pana doktora všichni čumilové opustili cimru a tento se jal vyšetřovat pacientku. Když se ovšem ozval z kuchyně neskutečný řev, “šmarja Jósef ten chlap nestydatá chcé abych se slíklááááá“, vrátila se rychle babička zpět a trpělivě Albíně vysvětlovala, že pan doktor není „ouchyl a vochmatyka“, jak jej Alba označila, ale že ji musí poslechnout, jestli nemá zápal plic.
„No plíce jako měchy, srdce, jako zvon! Teplotu nemá, jen je zpocená, jako hnůj. Co tý ženský vlastně chybí?“ optal se pan doktor babičky.
„No stěžuje si od rána, že nemůže polykat. Asi je to angína, ne?“
Na to udiveně bábinka.
„Tak se na to koukneme. Otevři pusu, Albínko! Pro Krista Pána, matko, čím jí to krmíte? Té ženské táhne z huby, jak ze septiku ! No ale krk je čistej. To mi hlava nebere. Votoč se, Albíno, hlavou víc k oknu.“
Pan doktor se zatvářil jako kněžna Libuše, vyhlížející slávu matičky Prahy a po chvíli civění do Albínina chřtánu zvolal „je tam kost! Ta ženská včera jedla kapra, že jo?“
A bylo vymalováno. Spravila to chvíle přemlouvání, aby Albína zavřela oči a vyplázla pořádně jazyk, několik panáků rumu panu doktorovi i Albíně a trocha odvahy stran pana doktora, který za vzývání Otce, Syna i Ducha Svatého hrdinně ponořil svou třesoucí se ruku do chřtánu té řvoucí bosorky.
Zbytek dne prochrápala vyřvaná a ochraptělá Albínka po té operaci v posteli, ožralá jak Dán a zpocená, myš. Pan doktor poseděl, popil ještě kořalečku a nechal se pak dědečkem odvézt ke kolegovi ze sousední vsi, aby mu dal kapání na zalehlé uši. Povídal, že to příště strhne Albíně z dávky šňupacího tabáku. Koukala na něj z pod peřiny, jako sůva z nudlí a ani nedutala. Dobře věděla od babičky, že pan doktor, pán v letech, už má také tu „sklorézu“ a než se dostane domů, na všechno zase zapomene. A navíc: do léta je daleko a na statku jsou všichni zdraví, jak tuřín s řípou dohromady.
Babička hned zavelela ustlat Albíně v kuchyni, hned se vařil na kamnech kýbl čaje a Albíně nezbylo, než kapitulovat před babiččiným úsilím a zalehnout. Za chvíli bylo ve světnici, jako v lázních. Albína skuhrala, že je jí hic a že se zpotí. Dalo velkou práci jí vysvětlit, že to je účel. Zkrotlá Albína zírala zpocenými brejličkami z duchen a mrmlala stížnosti na trudnost svého hořkého osudu. Nějaký dobrák jí navíc v žertu řekl, že má mor a choleru a to pak začaly teprve nářky!
Albína to vzala vážně a skučela tak dlouho, že umře, až dědeček, který již nemohl tu kvílící Meluzínu poslouchat šel zapřáhnout a jel do Sádku pro pana doktora.
Doktor koukal, co se děje a nestačil se divit, jak je to možné, že Albína onemocněla. Na to ji znal až moc dobře a věděl, že je zdravá, jako tuřín. Nicméně vzal svou kabelu a jeli s dědečkem vstříc těžkým chorobám a riziku nákazy dýmějovým morem.
Když pan doktor vysedl ze saní, hned se na něj vrhl vítač profesionál v podobě psa Šmudly, který kdyby to uměl, uvařil by kafe i zloději. Pana doktora miloval, protože ten mu vždy, když se jel o prázdninách podívat na dětské marody, něco dobrého našel v kapse. Šmudlu takto šikovně uplácel . Procesí v čele s panem doktorem stanulo u Albíniny postele a všichni se kolem ní rozestavěli, no jako sudičky. Jenže nebyly tři, ale byl jich celý ansámbl . Albína, majíc takové nadšené a útlocitné publikum, spustila svou etudu a kvílení na téma předčasného skonu v rozpuku svého mládí.
Pan doktor jí vyslechl a nakonec přerušil. Její výklad o výčtu nemocí a eventualit různých diagnóz (pozn. EBOLU tehdy ještě neznali, to by ji jistě měla taky) neznal mezí a tehdy zavelel “sedni“. Protože Šmudla uměl poslouchat, dal konečně pokoj, přestal panu doktorovi vytírat v nohavici díru. Stal se div a sedla si i Albína. Na požádání pana doktora všichni čumilové opustili cimru a tento se jal vyšetřovat pacientku. Když se ovšem ozval z kuchyně neskutečný řev, “šmarja Jósef ten chlap nestydatá chcé abych se slíklááááá“, vrátila se rychle babička zpět a trpělivě Albíně vysvětlovala, že pan doktor není „ouchyl a vochmatyka“, jak jej Alba označila, ale že ji musí poslechnout, jestli nemá zápal plic.
„No plíce jako měchy, srdce, jako zvon! Teplotu nemá, jen je zpocená, jako hnůj. Co tý ženský vlastně chybí?“ optal se pan doktor babičky.
„No stěžuje si od rána, že nemůže polykat. Asi je to angína, ne?“
Na to udiveně bábinka.
„Tak se na to koukneme. Otevři pusu, Albínko! Pro Krista Pána, matko, čím jí to krmíte? Té ženské táhne z huby, jak ze septiku ! No ale krk je čistej. To mi hlava nebere. Votoč se, Albíno, hlavou víc k oknu.“
Pan doktor se zatvářil jako kněžna Libuše, vyhlížející slávu matičky Prahy a po chvíli civění do Albínina chřtánu zvolal „je tam kost! Ta ženská včera jedla kapra, že jo?“
A bylo vymalováno. Spravila to chvíle přemlouvání, aby Albína zavřela oči a vyplázla pořádně jazyk, několik panáků rumu panu doktorovi i Albíně a trocha odvahy stran pana doktora, který za vzývání Otce, Syna i Ducha Svatého hrdinně ponořil svou třesoucí se ruku do chřtánu té řvoucí bosorky.
Zbytek dne prochrápala vyřvaná a ochraptělá Albínka po té operaci v posteli, ožralá jak Dán a zpocená, myš. Pan doktor poseděl, popil ještě kořalečku a nechal se pak dědečkem odvézt ke kolegovi ze sousední vsi, aby mu dal kapání na zalehlé uši. Povídal, že to příště strhne Albíně z dávky šňupacího tabáku. Koukala na něj z pod peřiny, jako sůva z nudlí a ani nedutala. Dobře věděla od babičky, že pan doktor, pán v letech, už má také tu „sklorézu“ a než se dostane domů, na všechno zase zapomene. A navíc: do léta je daleko a na statku jsou všichni zdraví, jak tuřín s řípou dohromady.
Komentáře
Okomentovat