Albína vynáší Moranu a zatočí s násilnickým husákem

    Kdo miluje zimu, ten pocit dobře zná. Zima kolem Vánoc, bílá, tichá a mrazivá má své nenapodobitelné a osobité kouzlo. Pro děti, snílky a hospodáře nejvíc. Ti poslední moc rádi v zimě odpočívají od potu každodenní dřiny, od zmožených hřbetů a mozolů od kos a hrábí. Zimní čas se pokaždé věnoval tomu, na co v létě nezbyl čas. Sousedé se více chodili navštěvovat, hospodyně si vyměňovaly recepty, dávalo se „koštnout“ a byl čas na povídání u kamen. Spravovalo se nářadí, polámané hrábě, násady,vyráběly se nástroje na další sezónu a ženské se slézaly a draly peří. 

    Prostě se jen tak pospolitě dlelo a čas líně plynul.

Koncem zimy se ale u každého objevovala určitá nechuť ke sněhu, ke slotě a nepohodě. Koho by také tak dlouho bavilo odhrabovat sníh z chodníčků a shazovat rampouchy a kupy sněhu ze střech.

Každý se těšil na sluneční paprsky, co nejen svítí, ale i hřejí. Zvláště staříčci se těšili, jak si na sluníčku po té úmorné zimě nahřejí bolavé klouby, opět zasednou na zápraží, nebo na lavičku na sadu a budou mlít mlýnek a přitom sledovat tu a tam si hrající drobotinu a ruch na vsi, drbat se sousedy na zdravém povětří, bez toho, že by jim mrzly nosy a zalézalo za nehty. Opakuje se to tak stále stejně, každým rokem. Jak se jarní energie začne budit ze sna, všichni ji pociťují. Někdo více, někdo méně, ale je zde a již nejde zahnat, ani zastavit. Albína trefně říkala: “Jaro, ani prd nezastavíš.“

 

    K vítanému zpestření čekání na teplo patřilo, jak jinak, vynášení Morany. Děti si ji vyráběly ve škole. Pracovaly s velkým zaujetím, za pomoci a pod dozorem pana učitele. Když byla hotová, houf dětí se pak odebral za sborového zpěvu cestou ze školy na náves. Zde, obcházeje všechny domy, dostávali od každého chalupníka něco dobrého. Vždy se k nim rádi přidali i dospělí ( stejně, jako o Velikonocích, se jim nalévalo „pro zdraví“) a všechno se to sunulo za halasu a zpěvu vsí.

    Šlo se kolem obecního rybníka na kopec, ke kostelu a přes vršek, kolem stoleté lípy zase dolů, trnkovým houštím a švestkovou alejí, po Lipce, až k říčce Litavce.

Tam, na můstku, se za velkého jásotu hodila Morana do vody. Bývalo zvykem, že v čele průvodu chodívala i Albína, která někdy přispěla dětem na výzdobu Morany nějakou tou pentlí, nebo starou zástěrou, či roztrhanou spodničkou. Za to ji děti s oblibou a za stálého pošťuchování vzaly mezi sebe.

    Stalo se jednoho léta, že se můstek opravoval a muselo se až k mostu u mlýna, pod nádražím dráhy v Bratkovicích. Tak již na děti čekala paní mlynářka s mísou plnou voňavých koláčů s povidly a žmolenkou (Albína tomu říkala „žmoulanka). Bylo to milé. Drobotina i Albína se hned hladově zakously do koláče a laškovaly s paní mlynářkou. Albíně tak chutnalo, že jí „žmoulenka“ napadala za výstřih a po celou dobu ji tam škrabala.

    Nikdo z přítomných si v tom nadšení a švitoření nevšiml, že se z mlýnských vrat, která panímáma nedovřela, pokoutně a záludně vyploužil zlý a zákeřný husák. Ten byl pověstný svou sveřepostí a vytrvalostí v běhu, dostal-li příležitost. Byl to potvora, povahy nedobré, poťouchlé. Leckterému Bratkovičákovi se s chutí zaštípl do kalhot a hnal jej až na kopec, pod koupaliště.

    Tento pták se s nataženým krkem nejčkon sunul pomalu k hloučku dětí a klábosících dospělých a než si někdo stačil všimnout, zaštípl se Albíně do jejích spodniček a sukní. Ta si toho, díky množství jejich vrstev hned nevšimla, až když děti začaly pištět. Co následovalo, mohlo se rovnat scénám v groteskách s Charlie Chaplinem. Albína hmatem zkušeného zápasníka chytla agresora za jeho drzý krk a nepromluvíc ni slova, několikrát jím velkoryse a s grácií zatočila nad hlavou. Při poslední otáčce jej tak šikovně pustila, že husí násilník se rázem plavným letem, katapultován vlastní vahou, octl na to šup v mlýnském náhonu. Paní mlynářka stačila jen sprásknout ruce, vyjeknout “šmarýjá“ a bylo.

    Husák s krkem lehce zhmožděným se vysoukal na břeh a za bujarého pokřiku a oslavného provolávání na účet Albíny o její statečnosti, se odploužil do mlýnského dvora trucovat.

Od té doby, nutno podotknout, jej nikdo venku za vraty neviděl. Ten den se Morana do náhonu snesla za pokřiku: “Odejdi zimo ze vsi! Kde jsi, jaro, kde jsi?“ z Albínina hrdla. Děti ji zvolily za její odvahu jako vrhače a ona se toho úkolu zhostila silou, že Morana letěla skoro až k Příbrami.

Na rozdíl od předešlého roku, kdy do Litavky nesletěla jen Morana, ale i jedno neposedné dítě, proběhlo, i díky Albíně, toto vynášení bez pohromy.

    Nutno dodat, že se Albíně dostalo ještě jedné satisfakce. To, když prababičce donesl pan mlynář onoho opeřence, aby si jej na statku upekli v neděli k obědu. 

"Už s ním nebylo k vydržení." Tak to pan mlynář říkal.