Jak se to té Albíně proboha povedlo?!

Pro někoho je zásadní otázkou: „Co bylo dříve? Slepice, nebo vejce?“. U všech, co pobývali na hlubošském statku, to bylo: “Jak se to té ženské mohlo povést“?

Pohroužím-li se do vzpomínek, které mi vyprávěly ženy našeho rodu, mohu uvést několik příkladů tristních situací, které se Albíně podařily vyřešit, nebo je svým zásahem zvrátila do nečekaně krkolomných obratů. Ta ženská měla dar přitahovat štěstí a vždy elegantně „vybruslila“ z nejednoho průšvihu. 

Na statek ze svých pochůzek přinášela neuvěřitelné věci a novinky.

Abyste si udělali představu, tak například:

Poslali jsme ji na houby a přinesla nám kromě košíku hub kus kančí kýty. Tenkrát se babička opravdu vylekala, jakou to máme pod střechou osobu. Že je to Bivoj v sukních. Protože Alba byla svéráz, a když se „zašprajcla“, bylo těžké z ní něco dostat  a“ mušelo se na ní vopatrně“, jak babička věděla. Převzala flákotu a řkouc, že jdou čistit houby, pravila dědečkovi, aby nalil štamprličku. Ta Albíně rozvázala jazyk a záhada došla rozuzlení.

Jak z vyprávění vyplynulo, pan hajný se u Fialů trošku zkároval, zlil jak Pán Bůh káže, narval, jak taška anýbrž byl na plech a na obchůzce ztratil svou novou dýmku. 

Hledal ji po celém revíru a už se smířil s tím, že je nenávratně ztracená. Že ji bafá nějaké divoké prase, nebo šmejdivý výminkář. Albína při své šmidravosti a dalekozrakosti vždy hledala houby v hlubokém předklonu a postupovala lesem, no jako kombajn a díky tomu ztracenou dýmku našla. Pod stromem, u studánky, položenou pod kořeny. 

Protože byl před pár dny silný vítr, byly na ní větve. Fajfka i Albína měly štěstí, že kolem rostly hříbky a Albína díky tomu prováděla v okolí svůj štrachavý průzkum v předklonu a dýmku odhalila.

Pan hajný Albíně nastotisíckrát děkoval, skoro tančil radostí a do košíku jí nasypal hřibů, co unesla. Kýtu jí dal nádavkem, pro babičku. Měli jí na statku v neděli, se šípkovou omáčkou a knedlíkem. 

Jiná příhoda byla s bejkem. Každý se jej bál, bylo radno dát si při kydání hnoje a uklízení chléva pozor. Byl zlý a opravdu poťouchlé povahy. Dokonce jím s úspěchem strašili dospělí děti, aby byly hodné. Stalo se, že jej pradědeček při přesunu ve chlévě nějak špatně uvázal a nevšiml si, že se to bláznivé zvíře odporoučelo ven. Byl zázrak, že nikoho nenapadl a dědečka v první řadě. 

Jen se šel chutě občerstvovat na pastvu do horní části zahrady, kde začínal sad. Trochu ožral záhon bylinek. Ponejvíce mu, jak bylo později zřejmé, šmakoval libeček. Dědeček se po dvoře špacíroval s kolečkem hnoje a pobrukoval si. Vůbec si toho uprchlíka nevšiml.

 Zato bejk  pradědečka po chvíli zmerčil, nějak ho vzal rapl a jal se jej honit. Naštěstí byly v sadu tři vzrostlé jasany a za ty se pradědeček schovával tak dlouho, než se bejk v tom parnu unavil. Poté nastoupila jako vikingská bojovnice Albína a než si toho bejk všiml,  provlékla mu dírou v nose kruh a odtáhla ho do chlívku. Vše v tichosti a bez jediného bejkova protestu či zafunění.

Děti se bály bejka a bejk Albíny. Tak když pak dědeček v hospodě vyprávěl, co se seběhlo, doporučoval, ať dospělí vynechají při strašení zlobivých dětí jejich bejka a raději je straší Albínou.Navíc bejk po bylinkách a libečku smrděl na sto honů, no jako apatyka.

 

Albína měla ve všech situacích pro strach uděláno. Klidně se sama pustila na houby do lesa, šla na hřbitov večer, za tmy. Dědeček říkával, že je tak blbá, že neví, že se má bát. Děti to ale viděly jinak. Když se začaly něčeho bát, třeba bouřky, šup, a už je měla Albína za sukněmi. Takže těžko se mohlo někomu povést je Albínou vystrašit.

Jindy se z nákupu vrátila s čísi ztracenou portmonkou, naditou bankovkami. Ukázalo se, že ji na návsi ztratil starej Višín, když jel z města, kde byl prodat krávu. Albína, poctivost sama ji našla. Od pana Višína za tento bohulibý čin dostala tučné nálezné. To jí babička uložila na knížku, aby jak jí všichni říkali, byla zámožná partyje a přitáhla tím našpórovaným jměním pozornost zástupu žádostivých budoucích ženichů. Jednalo se však „jen“ o několik desetikorun, což ovšem tehdy byl slušný peníz. 

I tak Albína, která neuměla počítat, nabyla pocitu mohovitosti a dmula se, ve své prosté naivitě, jako páv. Cítila se bohatá. Byla někdo. Honorace. Už si v hlavě sumírovala, jak ji ke statku přijede požádat o ruku krásný, bohatý princ a klidně mohl vypadat, jako místní ožrala Mareš. Hlavně, aby uměl daleko doplivnout a neměl rád bramboráky. Ty Albína nerada smažila.

Nejvíc strachu nahnala Albína babičce tenkrát, na podzim. Dozrávala jablka a sklízelo se, no jako o závod. Děti si často dávaly závody, kdo očeše jako první přidělenou jabloň. Dědeček ale hlídal, aby s jablky nemlátily, aby se jim dostalo náležité péče. Jablka se pěkně skládala, neházelo se jimi. Nechávali je rozloženy na sadě, v trávě, jak se říkávalo „vydejchat“.

Po několika dnech se uskladňovala v koších a lískách do sklepa, kde si krásně voníc pospala a poležela, než skončila v babiččině voňavém štrůdlu, nebo jako svačina dětí. Nutno říci, že v tamním sklepě jablka vydržela křehká a svěží až do začátku června. Pokud se tedy urodilo dostatečné množství a nesnědla se ještě do Vánoc.

Jak jsem říkala, závody byly docela oblíbenou zábavou při neoblíbené činnosti. Děti většinou sklízení nebavilo a toto spojilo příjemné s užitečným.

Tohoto zápolení se někdy účastnila i Albína. Jednou, to bylo zrovna v roce, kdy se urodilo tolik, že bylo velmi obtížné zajistit česání. Česalo se pořád a pomáhal, kdo měl ruce a nebál se na štafle.

Albína byla v sadu skoro pořád a vypadalo, že ji to baví. Sčesala jablek, jako nikdo. Domů se vracívala celá uválená a zmožená. Když to trvalo několik dní, babička, hlava otevřená, pojala podezření, že to není samo sebou. Když ráno Albína podojila, nakrmila dobytek a odskotačila s bohatou svačinou do sadu, vyplížila se po chvíli za ní.

Poté, co dorazila, vidí Albínu laškovat s nějakým podivným chlapíkem, který se s Albínou muchloval, a oba svítili, jako sluníčko. Jak zmerčil babičku, která vyrazila, jako střela zpoza staré jabloně, otočil se na patě a pelášil pryč. Babička pak táhla načuřenou Albínu za jejího stálého remcání domů, „jabka nejabka“ a několik měsíců ji pozorovala, zdali podezřele nepřibírá na váze. Děsila se toho, za co jí ten člověk tak obětavě pomáhal. Zda se spokojil s proviantem a šňupacím tabákem, který měla Albína vždycky po ruce, nebo si to vybral „jinou formou“.

Protože se nic nedělo, Albína zůstávala stejně kostnantá, babička se uklidnila a dala na dědečkovo ubezpečování, že Albína má kliku a stejně není jasné, zdali to vlastně „nejni chlap“. Každopádně ten rok byla Albína vítězným česáčem.

Ono uhlídat takový šůs, jako byla Albína, bylo nad lidské možnosti. Pokud nepracovala, její činnost byla vždy nevyzpytatelná a s nejistým výsledkem. Tedy spíš s jistým. Prakticky se dalo říct, že kdo s ní sdílel domácnost, musel si na riziko, že mu u dveří zazvoní nějaký ten stěžovatel, zvyknout. Takže když se třeba Alba vrátila z hospody nejen se džbánkem piva, pro které byla vyslána, ale s hasičskou helmou na hlavě, nikdo se tomu nedivil. Že patřila ožralovi a dobrovolnému hasiči v jedné osobě Marešovi, bylo nad slunce jasné. Jak se dostala ovšem na hlavu Albíně, to se dalo jen domýšlet…

Žádná varianta, vyjma karbanu, se však nezdála dost společensky uspokojivá. Na to se ale vrátila až podezřele brzy. 

Jak se jednou kolem statku potácel hasič Mareš zlitej, jako slíva, narazila mu babička přilbu na palici se slovy “mazej domů a už nechlastej“. Stejně to nepomohlo, ani si to nepamatoval.

Ozval-li se z kostelní zvonice umíráček, každý se většinou pokřižoval s povzdechem “Pánbů dal, Pánbů vzal“ a smekl. Ne tak Albína. Ta se celá rozzářila, protože jí bylo nad slunce jasné, že bude kšeft.

Byla totiž velmi oblíbenou plačkou, a protože její kvílení bylo tak famózní, nikdy se bez ní žádná tryzna neobešla.

Za tyto zvukové produkce pak inkasovala od pozůstalých řádnou výslužku a domů obyčejně dorazila až nad ránem, narvaná, jak taška. Někdy ji musela babička domů násilím dovést, někdy šel rovnou děda s trakařem. Jednou ji našli ráno spící na hrobě a hrobníka málem z toho psotníku trefil šlak… 

Onehdy našla útočiště v příkopu a to byl na infarkt místní podruh, který ráno začal vysekávat trávu kolem silnice.

Každopádně měla kliku, nikdy se jí nic nestalo. Jen si jednou vysypala šňupací tabák, a když tam pak na obecním stará Bůlková pásla kozu, divila se, proč jí ta rohatá v červenci tak kejchá.

Co dědeček nikdy nepochopil, bylo, proč když mu Albína nosí pivo ze sedmého schodu, je chladnější a lahodnější, než když si pro něj jde sám, nebo mu je přinesla babička. Vysvětlení přišlo ve chvíli, kdy šla za Albínou babička a vidí, že Alba bere pivo až zespoda, z posledního, patnáctého schodu. „Jak si můžeš myslet, že ví, kterej schod je sedmej? Vždyť neumí počítat!“ Uvedla to dědečkovi na pravou míru. Ten přišel o iluzi, že Albína je pivní velekněžka a že jako Ježíš měnil vodu na víno, Albína mění patoky na chladivý, napěněný zlatavý mok…

Byla-li Albína v dobré náladě, obyčejně prováděla různé skopičiny buď panu faráři (to byl její oblíbenec), nebo panu učiteli. Chodívala pro vodu do obecní studně, a když procházela pod okny fary, zpívávala: “Pané faráří, hůsu vám nésu, já bych se vdááávala, celá se třééésu!“.

Ten se pak po této produkci odebral k nám a babičce dával ponaučení, asi v tomto duchu. „Když už se panímámo o tu holku tak staráte, koukejte dohlídnout, aby chodila řádně ke svaté zpovědi! Ona takhle vyvádí a to si vezmete na svědomí? Tu její duši pomatenou?“

Albíně pan farář nasliboval barevné svaté obrázky ze Svaté Hory, když si k němu přijde ulehčit a očistí své svědomí.

Babička do Albíny tak dlouho hučela, až se hříšnice uvolila a nechala se ke zpovědi dotáhnout. Co se tam dělo, to nikdo neví. Zatím, co babička, modlíc se tiše Otčenáš na ni čekala, Albína vyletěla ze zpovědnice, bez obrázků, po ní pan farář, celý rudý. Pravil, že takové věci, co mu Albína vykládala, snad ani Pán Bůh slyšet nemůže a že kdo je na ty sprosťárny zvědavej. Tak se z Albíny, coby antikrista stala jediná osoba v obci, co nechodila ani ke zpovědi, ani ke svatému přijímání. To jí ovšem docela vadilo, protože všem hostii ve své žravosti záviděla v domnění, že jsou to nějaké fajnové oplatky.

 

Vděčné posluchače Albína vždy nacházela ve škole. Protože zeď zahrady statku byla naproti škole, přes silnici, když měla chvíli, sedávala na zdi a zírala do třídy. Sledovala cvrkot. Když neposlušný a nepozorný žáček dostal od pana učitele pohlavek, volávala „fůj, hanba“, za což ji děti milovaly. 

Koncem května a v červnu, když už bylo vedro, musel pan učitel strpět při hodinách zpěvu Albínino bujaré a nadšené falešné hýkání, jak se s chutí připojovala při hodině zpěvu k dětem. Okno zavřít nešlo, to by se ve třídě udusili. Až když zpívali oblíbenou “Už mě kóóóóněéééé vyvádějííííí“ a Albína pak řvala na celou obec, “pane učitelíí, co je to ten měkoň? Ukažte mi toho vašeho měkoněééé“, okno raději zavřel, aby žáčci nepřišli mravní ouhoně.

Každou chvíli panu učiteli nabízela, že kdyby potřeboval, že mu „tu chamraď“ pohlídá, což prozíravě nikdy nepřipustil. Dovedl si totiž dost barvitě představit, jak by to dopadlo. Nakonec: obec měla jen jednu školu a na novou by nebylo…

Jak to ta Albína dokázala, že ji někdo za ta její alotria nepřizabil a všichni ji vlastně měli rádi, na to vám asi neodpovím. To bylo její tajemství.

Někdy si říkám, že něco tak famózního, jako byla Albína, se prostě nemohlo jen tak vypařit, zmizet, vyvanout. Myslím, že když se budete hodně snažit, budete mít víc štěstí, než rozumu (jako ona mívala), prostě kliku, že jí jednou někde můžete potkat. Myslím, že byste ji hned poznali.