Kdo je vlastně Albína?

Pár slov pro pořádek, na vysvětlenou…

    Jako hodně výhodné mi přijde psát o dětství, protože to bývá krásné a člověk se k takovým vzpomínkám rád navrací. Když v nich figuruje někdo, jako byla Albína, je to o to zajímavější.

    Poté, co mi náš Pepíček každý večer říkal: „Maminko, vyprávěj mi, co bylo, když jsi byla malá!“ jsem zjistila, jak mi vzpomínky tak nějak přerůstají přes hlavu a jen se kupí a kupí a není jim konec. Říkalo si to o to je sepsat. Nějak je uspořádat a zachovat je pro své děti. Je možné, že ty je zas budou vyprávět svým dětem či vnoučatům a ty to vypravování předají dál, kdo ví. Jako já teď vyprávím o Albíně, své pratetě Máně, babičkách a dědečcích, budou vyprávět oni o babičce Markétě, praprapra tetě Máně a prababičkách a pradědečcích.

    A tak dnes, 6. října 2011 začínám sepisovat, kdy a co jsem kde zaslechla a zažila. S dovolením naší milé Albíny, kterou si tímto půjčuji, se budu snažit to, co jsem o ní zaslechla „naroubovat“ na příběhy a dění kolem mě, dobu když jsem dospívala.

Tento koktejl zážitků vám všem, kdo budete mít chuť jej se mnou popíjet, nalévám a předávám k vychutnání. Vím, že Albína by byla ráda, kdyby potěšila i další čtenáře a čtenářky,protože se od přírody ráda předváděla.

    A teď k otázce, kdo byla Albína. Byla to osůbka, která od mládí sloužila na statku mé babičky a dědečka. Byla fenomén, živel, šůs. Korouhvička nálad, pocitů a dějů. U Albíny si nikdo nikdy nebyl jist, s jakou se potáže. Pokud jste po ní chtěli něco, co jí nešlo pod vousy (ano, Albína měla trošinku knír), vystřihla krásnou scénku s hluchotou. A zavolala-li by ji v tu chvíli babička z okna k obědu, byli byste svědky zázraku lourdeského. 

    Albína měla velmi vytříbený módní styl. Totiž to, co by jí slušelo a v čem by vypadala trochu k světu, to zásadně nenosila. Babička říkala, že její styl je strašák do zelí a dědeček vždy dával k dobrému, že Albína nosí mantl, do kterého on loni skutečně oděl strašáka, co hlídával (neúspěšně) pole hrachu. Je nasnadě, že Albínin kabát a meteorismus byly jevy, pocházející z tohoto pole.

    Povahy byla Albína složité, avšak nikdy se neurážela, anšto jí bylo ganz egál (pozn. její výrazivo), co si kdo o ní myslí.  Jsme si s Albínou jisté, že stojí za to se o její zážitky podělit. Mé vyprávění je takový soupis pocitů a dojmů. Seznam, jako když se jde na nákup. Jen, aby člověk nezapomněl. Jak jsem někde četla, hrabat se ve vzpomínkách nemá být přehrabováním popela, ale rozdmýcháváním nového ohně. Pravda, nechali-li kdy Albínu vymetat popel z kamen, bylo takřka jisté, že se bude muset malovat. 

    Možná ta trocha jejího humoru přinese, do něčího žití kapku smíchu a uvolnění. Třeba přijdeme na to, že je lépe se problémům zasmát, ignorovat je a nechat je, aby se řešily samy, jako to dělávala po celý svůj život Albína. (pozn. Pokud ty problémy tedy zrovna sama nevytvářela...)

    Přiznávám, snažila jsem se příběhy a vzpomínky záměrně přikrašlovat, aby bylo vyprávění okořeněno trochou té fantazie, nádechem neskutečna a aby byl čtenáři dán prostor, položit si otázku: “Je to vůbec možné? Stalo se to, nebo ne?“

Náhodný čtenář by zcela oprávněně mohl nabýt dojmu, že Albína stojí i za postavením Cheopsovy pyramidy a dopadem tunguzského meteoritu. Takže považuji za svou povinnost přiznat, že ne vše se stalo. Něco z toho se stalo jinak, něco vůbec. Vy si prostě vyberte. Je to na vás a vaší fantazii. Já si troufám tvrdit, že pokud by Albína měla v životě dost času, stihla by mezi dojením, pastvou a pečením chleba realizovat tohle všechno. Nevím, zda vás svým vyprávěním potěším, nebo přivedu do rozpaků, ale určitě jsme se s Albou snažily o to první. 

    A tak mi milá Albíno (ať je Ti země lehká) odpusť, že to na Tebe všechno napráším, ale byla jsi pro mě prostě múzou, až posedlostí. Vlastně jsem se často přistihla, že si s Tebou v duchu povídám. Když mě někdo naštval, říkala jsem si:“Co by tomu řekla Albína? Jak by se k tomu postavila?" No to je přece jasné: nadala by tomu do neřádů a poslala by to tam, kde záda přestávají mít slušné označení!“ 

A právě za ten nadheld, odmítání vážnosti a pramálo vážnosti k vlastní vosobě máš, milá Albíno, můj velký obdiv!