Ta naše Albína, ta by zasloužila!

    Pro ty z Vás, kdo ještě nečetl o Albíně, bych ještě jednou otevřela téma u nás velmi oblíbené a to: kdo je vlastně Albína a kde se vlastně vzala? Tak to se dá velmi obtížně vysvětlit. Nicméně se o to pokusím. 

    Tak za prvé naprosto neskutečná osůbka, co zastávala důležitý „úřad“ jako služebná u mých pra pra rodičů, v největším statku na vsi. Co ta se navyváděla mojí mamince a strejdovi , ale i oni jí…. Na to všichni na to nyní vzpomínají, jako na zlaté časy.

    Vezmu to od začátku. Pokud vás zajímá, kdy se narodila, říkám rovnou, nikdo netušil a staří nepamatovali. Albína byla u nás odjakživa, kde se vzala, tu se vzala. Tradovalo se, že mohla být levobočkem hraběte Hohenlohe, nebo jí odložila polednice. Také je možné, že ji tam zapomněla rota dragounů, kteří si vsí zkracovali cestu. Každopádně tu byla a já myslím, že ji vyvrhl na statku vír času, nějaká červí díra si ukrkla a šup: byla z toho Albína. Nebo nám byla poslaná jako inspirace a naděje, že život je vlastně jedna velká sranda.
    Jaká tedy byla? Naprosto specifická, na tu dobu nezávislá. Od rány. Ono se vlastně spíš hůř hledá, co nebyla a jaká nebyla. Protože Albína byla úplně všechno. Kuchařka, sběračka, dřevorubec, sadař, chovatelka domácího zvířectva, zednice, prudička, výtvarná umělkyně, prudička, bořitelka konvencí, reformátorka jazyka českého, učitelka, rebel a hlavně prudička. Prostě naprostý šůs. 

    Nikdo by do ní neřekl, kolik má síly, obyčejně se to poznalo ve chvílích, kdy jedním zásekem rozštípla špalek stoletého dubu na polovic, nebo zlomila cep, či jednu natáhla bejkovi, až se mu podlomila kolena a následkem té rány mu odpadl roh. Ten se jí od té doby bál, jako čert kříže.

Jak Albína vypadala, je sice zvláštní, ale také se pořádně neví. Každý ji popisoval jinak. Když se o to pro vás pokusím, berte to, prosím, s rezervou. 

Albína nosívala šátek, hluboce stažený do čela, takže barva vlasů se dala jen stěží odhadnout a ten sundávala až v posteli, kde jí už nikdo neviděl. Zpod šátku jen občas zasvitla skla jejích špinavých a upatlaných brýlí, které si také nesundávala. Jaké měla oči? Mazané, podšité, veselé, ale pořád nemocné „ jak si do nich ustavičně strkala své špinavé pazoury“ (cituji prababičku). 

Ta dětem Albínu dávala za odstrašující příklad, že má oči pořád bolavé, a musí si do nich kapat pálivé kapky, protože si do nich sahá těma nemytýma rukama. Každý si přeci má pořádně mýt ruce a mýdlem! To byla z babiččiny strany marná snaha o osvětu a samozřejmě se míjela účinkem na všech frontách. U dětí, i Albíny.

Málo platné, Albína byla pro malé děti vzor, parťák, královma rebelů, prostě hrdinka. I se špinavýma rukama a očima, jak šmidrající sůva. V jejich očích byla úžasná.

Na nohou nosívala pruhované punčochy a prazvláštní škrpály. Co vím, každý se bál chvíle, kdy si je zuje. Pradědeček tvrdil, že by nemusela chodit na houby, stačí prý, když se Alba zuje. Že jí určitě na nohou rostou hříbky.

Nebyl až takový div, vidět ji zároveň v plavkách i v těchto křuskách, samozřejmě i s punčochami. Nebylo to kvůli studu: ten Albína neznala. Bylo to prostě proto, že byla líná se zouvat. Protože když se zula, bylo jasné, že se bude přece, to dá rozum, muset zase obouvat! Tak takhle ta liška podšitá, šetřila svým časem.

V létě Albína spávala ve staré obrovské dubové posteli na půdě, což bylo utrpení pro celý statek, protože tam dupala, no jako nosorožec. Také se tradovalo, že je náměsíčná, takže když byl ouplněk, babička kontrolovala stavení, aby bylo všade zavřeno, jelikož by Albínka mohla pláchnout. 

Tak proto dostávala pivo jen na příděl a ne navečer, aby netrampejlila a v noci po návsi neděsila opilce, až se povlečou po zavíračce z hospody od Fialů. Jednou takhle totiž vystrašila starého spiťara  a kořalečníka Mareše, který na ni narazil cestou z hospody a myslel, že si pro něj jde zubatá. Sice to s ním tehdá málem švenklo, ale že by ubral na spotřebě kořalky, to se říci nedalo.

V zimě spala naše hrdinka v kuchyni. „To aby nám Albínka nenastydla!“, jak říkávala  v obavách prababička. Stalo se, že šel dědeček v noci do kuchyně hledaje sirky a říkal, že to, co vykukovalo z polštářů a duchen (Albína spala v létě i v zimě pod duchnou), byla hlava v šátku. Tak nevím, zda jej kdy vůbec z té hlavy sundala.

Jako ošacení měla naše modistka ve velké oblibě dlouhé sukně, převážně záplatované,  nesourodě vybarvenými hadříky, protože byla hrozná škudlilka. Bábinka říkala, že dělá statku po vsi ostudu, protože jí platí dost a takhle to vypadá, jako když nemá co na sebe. Málo platné. S Albínou to nehlo. Pod takto vyzdobenými, vetchými šaty se vycpávala množstvím krásně vyšívaných spodniček, o jejichž konečném počtu také nikdo neměl ánung. „Ty bys měla nosit navrch!“ Zlobil ji pradědeček. „A ne takovou řidinu!“
Měla těmi spodničkami napěchovanou starou skříň na půdě. A děti, zvláště holčičky se na ně chodily dívat, myslíc, že o tom Albína neví…zlaté oči: Albína? Ta věděla všechno!
Ona stará skříň, o které je řeč, tak mocně vrzala, že každý přesně věděl, kdy se Alba do ní dobývá. Dědeček čas od času skříň namazal, takže vrzání ustalo, ale Albínino nadávání, když hledala svou padesátou spodničku, bylo stejně jasnou signalizací, že vstává.
Přesto, že nebyla přívrženkyní přílišné osobní čistoty, dbala na to, aby jí ve skříni visívala kytička sušené levandule. 

Na jejím dně mívala pytlíčky s mateřídouškou, případně jinými sušenými bylinkami. Skříň jimi měla provoněnou a děti tam rády chodívaly jen tak „čenichat“. Prababička Albínu častokráte varovala, ať jí ty směsi ani nenapadne pít, že se tím jednou otráví, že s tím jistě suší nějaký bolševník a blín. Zda ji poslechla není známo, ale jisté je, že až na bolavé oči byla Albína zdravá, jako řípa. Na dně skříně měla mimo jiné nasysleny  i staré časopisy a babičkou odložené již přečtené křesťanské kalendáře. Co s nimi zamýšlela dělat, to nebylo jasné, Albína totiž neuměla číst. Možná si jen tak prohlížela obrázky… Každopádně se s touto literaturou pod paží vždy důležitě špacírovala  když šla přes dvůr na kadibudku, aby vypadala sečtěle. Připouštím i možnost, že ji užívala i jinak.  

Štěstí bylo, že to nevěděl pan farář…
Albína byla sice velmi svérázná, ale stejně tak pracovitá. Úplný dříč. Jak se do něčeho dala, pracovala do úmoru. 

Na druhou stranu měla ale své dny, kdy jí celý statek hledal a Albína nikde. Pak se vyšourala z kurníku, se slámou ve vlasech, celá rozespalá. Prostě Albína.
Bylo jejím nechutným zvykem, že když se sušila sena, Albína, aby se nezdržovala, chodila po louce a čůrala ve stoje.

 Myslím, že neznala slovo stud. Ať se tento rituál konal z jakéhokoliv důvodu a Albínina vnitřního hnutí mysli, vždy se poté kolem ní vznášela mračna much. Babička jí nadávala, že je čuně, že se nikdy nevdá. Na to měla Albína jen jediný argument:“Aťsisi!“ 
Vždy byla babičkou večer donucena, aby vlezla do necek, vykoupala se a vydrhla mýdlem s jelenem. To Albína milovala, protože jinak se myla u pumpy, studenou vodou a náležitě u toho ječela. Asi, aby každý viděl, jaký je otužilec.
Jak říkával pradědeček, byla Albínka pošuk a praštěná pavlačí. To se v rodině tradovalo a šlo s ní celou vesnicí jako její průkaz, který nikdy neměla. Tedy nám Alba tvrdila, že jej kdysi měla, ale prohrála  v mariáši u Fialů. Nevím, ale nikdo ji neviděl hrát nic jiného, než s dětmi „Černého Petra“ a „Člověče, nezlob se“.