S Albínou z pohádky do pohádky pro otrlé děti

Jako každé děti, i Jájinka s Pavlíkem měli rádi pohádky. Ono tenkrát, nemaje Internet, mobily a „veškeré to svinctvo“, jak by dnešní výdobytky civilizace zhodnotila Albína, se dětem víc povídalo.

Na mluvení, žvanění, klábosení a drbání byla Albína přebornice. Její pohádky v sobě vždy nesly nádech tajemna, trochu soft horror, trochu červená knihovna, prostě od všeho ždibec. 

Jak byly děti v baráku, pořád za Albínou chodily a žebraly: „Albíno, pověz nám tu, jak chlap vykopal na zahradě kosti!“ a nebo:“Albíno, pověz, jak k tomu došlo, že byl bezhlavej rytíř bez hlavy!“ Nutno podotknut, že do vyprávění Albínu nebylo potřeba nikterak ponoukat. Stačilo říct, a mlela jak kafemlýnek. Babička děti odháněla, aby Albínu nerušily od práce, ale Albína zvládala všechno: žvanit, i pracovat. 

I když je pravda, že sem tam něco připálila, sem tam se sekla sekerkou, nebo něco vylila tam, kde to nadělalo paseku. To jí však naprosto nevadilo. Rány si ošetřila, škody zahladila a to za stálého švitoření. Nakonec to vždy dopadlo tak, že je prababička vypakovala, ať jdou třeba pást husy, že tam můžou kdákat a nikoho to nebude rušit, poněvač  „už z nich má hlavu jak škopek“…

Když byly všechny pohádky přeříkány, vždy došlo na chvíli, kdy Albína začala napravovat literární nesmysly, které vedou děti v omyl. A na tuto chvíli děti čekaly, no jako Křovák na déšť. Protože to teprve začalo to správné tóčo. Co pohádky, ty už znaly. Ale Albíniny pohádky, ty měly prostě švuňk, grády, prostě to bylo něco. A hlavně, byly to pohádky o ženských protějšcích již známých pohádek. Albína, jako správná sufražetka razila teóriji, že chlapa pán Bůh vytesal z žebra bůčku, co si ho Eva grilovala v zahradě rajské.

Nastíním pár nejznámějších:

O Bludislavovi – to byl prý vynálezce mapy

Lupička Rumcajda - ta prý dopadla moc špatně, protože se uchlastala

O Sněhurce a sedmi trpaslících – myslím, že Albína předběhla dobu, protože na pohádce o Sněhurce dětem názorně vysvětlovala, že fetovat se nemá a jak to dopadá, když si pustíme do seknice votrapu, co dělá podomní prodej

O Poledníkovi  a jeho bratru Klekánovi – Tyto dvě persóny byli prý dva ouchyláci a zde Albína nabádala děti, aby s nikým nikam nechodily a hlavně ne s žádnym cizim chlapem!

O Zoubánkovi – Zoubánek byl skřítek, který schovával starým lidem falešné zuby a zanic jim je nechtěl vrátit. Staříci pak byli nuceni jíst jen krupičnou kaši a to i o zabijačce.

O Hejkalce – Hejkalka byla překvapivě zestárlá operní subreta, která každé ráno hulákala z okna árie, až z toho nastydla a přišla o hlas. Tady pro děti plynulo poučení, že když řvát, tak doma, v teple. Za což jí byla babička moc vděčná.

O Babě Všivědce – To zase byla bába, která dětem přičarovávala vši. Hlavně těm, které si nechtěly mýt hlavu

O Ptáku Hovniváku - Zde si Albína vzala za úkol odnaučit děti jíst nezralé ovoce, což pták Hovnivák dělal a pak jej z toho pálila...no vy jistě víte co...

 Jak šlo vejce na vandr - Byla pohádka o tom, jak složité je někdy otěhotnět a ta byla u babička také na seznamu zakázaných příběhů s nevhodným obsahem. Ó, jak toto děti zajímalo!
O senilní lišce – Pohádka, kterou děti milovaly. Protože upřímně: jak liška může děti uvádět do extáze tím, že soustavně přečůrává lidi?! Albínina verze, kde liška hraje roli tupého a senilního zvířete byla naopak jasně v kurzu.

Bludným kořenem jim Albína líčila, že kdo chlastá a neví, kdy má dost, tak je přece nad slunce jasný, že ráno netrefí domů.
Blbá horákyně byla prý původně jednou z členek menzy, ale nějak jí to stouplo do hlavy a rupla jí cévka z nadmíry luštění křížovek a osmisměrek. Tady se snažila dětem naznačit, že dívat se na někoho svrchu, kvůli jeho sníženým rozlišovacím schopnostem není správné.

Sedmero krkanců byla pohádka o zlobivých dětech, které záměrně pily bublinkatou vodu a pak na návsi nahlas krkaly. To byl bezva nápad, který děti okamžitě musely vyzkoušet. Až z toho byla ostuda, což Albíně naprosto nevadilo. Její děti to nebyly.

O Neplavkyni byla verze pohádky O Plaváčkovi, kde hlavní hrdinka oškubala Děda Nevěda v mariáši tak, že šel domů holohlavej, Hlavní hrdinka se z radosti opila, jak zákon káže a pak se utopila v obecním rybníku.

O Zlatovlasovi byla výpravná pohádka, jak jeden hošan nosil samé růžové košile, ale tu měla od babičky také zakázanou.

(Pozn. autorky: jistě si pozorný čtenář všimne, že Albína hodně brojila proti alkoholu a karbanu a to přesto, že sama chlastala, jak duha a mariáš hrála líp, než kostelník)
A co byste řekli, že Albína vštěpovala dětem do jejich hlaviček v pohádce: O Růženě Šípkové?  Ano, správmě, že nadužívání léků na spaní se prostě nevyplácí. Kor, když v tom sviští celá rodina. To pak riskujete, že až to všichni zaloměj, vám bude po baráku pochodovat kdejakej otrapa...

Abych toto pojednání o Albíně, coby pohádkářce uzavřela. Albína vládla slovem, jako rétor a uměla se do srdcí malých (ale i velkých) posluchačů propsat, či propálit. Znát ji H. CH. Andersen, či bří Grimmové, ani se neobtěžují s psaním. Ušetřili by za papír a psací potřeby. Když Albína potřebovala podporu nějaké autority, aby jako náležitě zdokladovala, že má pravdu od A do Zet, říkávala:"Paj dochtórka v rozhlasu to tehdá říkala..." a nebo "Doktorka Tinová si to také myslí". Pozn. Doktorka Tinová byla ve skutečnosti stará Drtinová, co pracovala na poště a místo dopisů razítkovala všechno kolem, anšto byla slepá, jak patrona a neviděla na to. Nicméně Doktorka Tinová byla pro děti prostě pojem.

Albíniných pohádek a strašidel se děti prostě nebály. Ony je milovaly...