Albína na lovu


Dnes už samo sebou netuším, koho napadl ten úžasný nápad, využít služeb Albíny jako náhončího. Předpokládám, že dědečkovi přišlo vhodné, že by se dala její oblíbenost a zkušenosti smuteční plačky, zdokonalit, patřičně zúročit a využít dále. Řekne li se o někom, že má zlato v hrdle, o Albíně to neplatilo. Ta tam měla třaskavinu. Semtex. 


Jak začala ječet, poschovávala se domácí zvěř do všech úkrytů, které byly k mání. Pes s kočkou pod kamna, otoman či postele. Slepice na dvorku samy běžely na kurník v domnění, že je tu uragán a odnese jim vejce. Kravám se samým leknutím zdrclo mlíko a melancholicky postávaly ve vratech stodoly, kde přežvykujíc sledovaly, co se z toho vyvine. Kohout chytil škytavku, takže místo kokrhání jen sípal a když se přesto zasnažil zodpovědně zakokrhat, znělo to, jako:“Ýí hý ííí!“ Holubi na holubníku úplně zapomněli, že nejsou poštovní, narychlo balili a odlétali do teplých krajů. Myši, ty se zabarikádovaly ve svých děrách tak festovně, že je kočky v dalších dnech musely hledat stetoskopem. Tak tohle všechno nastalo, když se do toho Albína pustila. 



No a tak ten dědeček jednou, na podzim, povídá:“Babičko, sbal zítra svačinu pro dva, beru Albínu s sebou na hon. Bude dělat náhončího.“ Babička, osoba prozíravá, zkušená, spráskla ruce a začala to dědečkovi vymlouvat. Barvitě mu vykreslovala scénáře všech situací, které mohou nastat, bude li se hon konat za Abíniny přítomnosti a to včetně přepólování zeměkoule a sesunu půdy v Ekvádoru. Doufala naivně, že letitá zkušenost udělá své a dědeček si uvědomí dosah svého nápadu a že si to rozmyslí. Leč umanutý stařík, kterému se již sbíhaly sliny na zajíce na smetaně, vidouc v duchu tu spoustu ulovené zvěře a představujíc si uznalé mručení sousedů, nedal si to vymluvit.

Za nesouhlasného brblání bábinka přeci jen lovce vybavila pořádnou svačinou a Albínu donutila se odít do pestrobarevného mantlu, který spíchla strašákovi a jehož v něm každé jaro píchli do záhonu zelí. Nutno dodat, že na zajíce neměl pražádný vliv, zato se jej místo zajíců bál pes Šmudla. Toto opatření bylo proto, aby byla Albína dobře vidět a nespletli si ji s vysokou.

Všichni šli brzy spát a ráno dědeček a Albína, vybaveni ještě bandaskou horké kávy vyrazili mlžnou a ztichlou vsí za humna, na pole, kde se šikovali natěšení lovci. Slabší povahy, vidouce přicházet pana starostu s Albínou za zády, zděšením omdlívaly v předtuše toho, co se bude dít. Rychlejší se včas stačili v chuchvalcích ranní mlžné clony ztratit, jak se říká „po anglicku“.

Se zbytkem armády odhodlaných (či odevzdaných) se dědeček pozdravil, vyměnili si pár motivačních hesel, rad, šťouchanců a šňupečků tabáku . Poté dědeček vydal pokyn k začátku honu. Lov, zaštítěn svatým Hubertem započal. Lovci opravdu museli mít plnou Hubertovu pozornost, protože ten i kdyby dospával „na výsostech“,  po tom co začala ze svého hrdla produkovat Albína, musel být na to šup vzhůru. Albínin nevídaný jekot a to, jak mlátila holí do prázdné již bandasky, vyburcoval zajíce k takovému olympijskému výkonu, že než stačili pidloocí sousedé zalícit, byli všichni ušáci v trapu a bezpečí svých pelechů. Zato se odkudsi z hvozdu na pole vyřítil kňour s rozměry místní požární zbrojnice (než tato lehla popelem při loňském hasičském bále).

Malýma, krví podlitýma, poťouchlýma očkama se vyčítavě rozhlédl po poli a s nadějí zaostřil na  lovce. Pak se zájmem a obdivem pohledem spočinul na Albíně, vymustrované ve slušivém kaftanu. Kňour, pomalu se rozklusávaje jako atlet na oválu, dal se do vytrvalostního běhu. Albína též, ječíc tak úporně a s takovou intenzitou, v té nejvyšší možné tónině, že se dole, pod kopcem Bratkovičtí domnívali, že jede od Prahy rychlík.To již ale zasáhla ruka prozřetelnosti, s prstem na spoušti našeho pradědečka. Padla rána, kanec se zastavil, škytnul, naposledy chrochtnul a svalil se na bok.Všichni chodili šokovanému dědečkovi gratulovat, Albína jej objímala a vřískala, že jí zachránil život. Když se kance po nemalých útrapách lovcům podařilo v tváře potu dovléci do hostince k Fialům, byla z toho velká trachtace. V hospodě ve sklepě se pak kaňour nechal pěkně zamřít a celá ves si na něm při mysliveckém bálu svorně pochutnala. Nejvíc mlaskala Albína, no asi jako Robinson Crusoe v KFC.
 

Komentáře

Oblíbené příspěvky