Vánoce s Albínou

Když nadešel čas Vánoc, spolu s atmosférou očekávání příchodu Spasitele, nadcházel čas očekávání dalších Albíniných vylomenin. Tento čas si totiž pro ně vyloženě vyhradila.

Babičce byla k ruce při pečení vanilkových rohlíčků a pracen a před Štědrým dnem vehementně motala vánočky. Ono se nedalo totiž říci, že pletla. Výsledkem byla prazvláštní hrbolatá hrouda, někde připálená, jinde nedopečená. Každý jí ale její vánočku chválil a babička jí pokaždé nějaké těsto oddělila, aby si Albína přišla na své.

Protože měl každý plné ruce práce, a nevěděli, kde jim hlava stojí, i Albína dostala nějaký ten důležitý úkol. Tak například, dědeček ji jednou (zřejmě poprvé a naposledy) vyslal za panem hajným pro stromek. Prý pan hajný už nějaký vhodný uřízl a že jej má pro dědečka připraven. Tak se Albína vypravila do hájovny, nabalená, jak pumpa v zimě.

Tedy alespoň si to všichni mysleli, že jde do hájovny. Zpět dorazila poměrně včas, ale to, co nesla na svém kostnatém hřbetě, nebyl vánoční stromek, ale stoletá jedle. Dědeček to nechal pacholka odtáhnout do sednice řkouc: “Snad se nám to tam s pomocí Bóží nějak vejde...“. Pak se šel podívat, zda není v hospodě U Fialů hajný, aby mu ten letorost prý zaplatil. Babička věděla, že se na ten šok potřebuje napít a tak dědečka pustila. Hajný tam byl, ale ujistil dědečka, že si od něj vezme peníze až poté, kdy si stromek konečně vyzvedne. Dědeček se ohradil, že jej již máme doma, což pana hajného uvedlo do lehčích rozpaků a v úžas. Žádný stromek nikomu, natož Albíně (to prej by si jistojistě pamatoval) nevydal.

Kde Albína vzala tu jedli, nebylo jasné ani panu hajnému a o to víc se divil, protože mu žádná taková v revíru nechyběla. Pokud Albína nenesla tu jedli až odněkud z Krkonoš, musela ji ukradnout ze zámku. Tam se totiž prý jedna jedle v parku ztratila. No a shodou okolností ji chtěli ozdobit na nádvoří zámku.

Jak by se ale ta ženská s tak obrovskou jedlí dostala přes zámeckou zeď? Na tyto otázky se odpovědi asi nedobereme. Každopádně ten rok byly na statku přenáramně voňavé Vánoce. Jen ozdob bylo na takový strom málo a tak dostala Albína za úkol s dětmi lepit z barevných papírků, nastříhaných ze starých kalendářů řetězy. Měla dost nešikovné ruce, a jak špatně viděla, byly ty její ozdoby a řetězy vždy upatlané a zacuchané. Jí to ale nevadilo a dělala je kilometry dlouhé. 
Také se tenkrát motaly z cukrových kostek certle. To byla náročná práce, protože se muselo dávat pozor, aby v nestřežených chvílích Albína ty kostky cukru místo balení nesešrotýrovala. Zajímavým jevem bylo, že ty které balila Albína, většinou během Štědrého večera začaly padat ze stromu jako bukvice. Babička se domnívala, že je to nějaký její fígl a tak byla Albína během balení pod stálým dozorem. Leč její trik nebyl nikdy nikým odhalen. Bralo se to tak, že někde mají rachejtle, no a na statku to mají obráceně. Padající ozdoby.

Na Štědrý den Albína ponejprv křepčívala kolem svých vykvetlých Barborek, že se bude konečně vdávat. Aby to potvrdila, a zároveň chtěla chtíc dodržet vánoční obyčej, jala se házet střevícem. Když ji dědeček pozoroval, jak si rozvazuje ty své zauzlované škrpály, vždycky říkal, že než se jí to konečně podaří, bude po svátcích.

Při krájení jablíčka se Alba většinou řízla, jak byla celá nervózní, jestli bude mít v příštím roce štěstí. Dědeček jí vždycky říkal, že se na to má vyprdnout, že ta štěstí nepotřebuje, protože má celoživotní kliku a smrti se bát nemusí, protože blbost, ta je věčná.

To se Albína vždy nafoukla a nechávala se pak dědečkem udobřovat nějakou tou štamprličkou.

Pro kapra se nikdy nikdo Albínu neodvážil poslat, protože dědeček říkal, že pokud by to dopadlo, jako s tím stromkem, mohla by domů donést velrybu. Co ale jednou Albína s kapry vyvedla, to stojí za vyprávění:

To bylo tak. Kapři se nechávali v neckách, aby tam měli dost prostoru k plování a mohli se náležitě vydovádět po rybím způsobu...

V tu dobu se proto všichni myli v sedací vaně vedle. Jako poslední se myla Albína, protože v kuchyni i spala. No a jak byla v ráži a nějak tam sebou šila a šplouchala se, to mýdlo jí muselo vyklouznout z ruky a šups ke kaprům…

Když přišla babička ráno do kuchyně, v neckách mydlinky, a kapři břichem vzhůru. Jen spráskla ruce. Dědeček musel narychlo pro nové a Albína na sadě kaprům se slzou oku kopala hrobečky a stavěla náhrobky z kamení. Asi takové mohylky, jako staví poutníci v Tibetu. Dědeček si pak v létě o ten její rybí hřbitůvek ztupil kosu. Měla štěstí, že nemrzlo...

Albína měla Vánoce velice ráda, protože to bylo období, kdy měla nespočet příležitostí, něco si vysomrovat. Koledníci, kteří přicházeli na statek, si jí dobírali různými průpovídkami, jako třeba “koleda, koleda, Albíno, dej nám drobný na víno“. To je pak Albína honila kolem statku, dokud je to bavilo a nezmizeli v nějakém jiném stavení.

Aby Albínu babička zabavila, nechávala ji prostírat slavnostní stůl. I to bylo pro Albínu problém. Vysvětlit jí, co je lichý počet, když neuměla Albína počítat, to byl nadlidský úkol i pro babičku. Většinou, půst nepůst, vrazila nakonec Albíně do ruky kus vánočky řkouc, že už je to stejně jedno. Že jak vypadá prase, Albína ví a holt zlatý je zlatý a ať se kýbluje pryč. No, to Albína ráda slyšela, šla chrnět a dala pokoj až do večeře.

Při štědrovečerní hostině Albína vždy mlaskala, aby bylo vidět, jak si to užívá a jak jí chutná. Až jí babička musela umravnit.

Jednou se babička podivovala, kam to Albína v předvánočním čase pořád mizí. Když se pak chvátalo na Půlnoční, přišel k Albíně pan farář a k úžasu všech jí dal úhledně zabalený balíček. V něm byl nádherný vlněný šátek s ohromnými růžemi. Prý mu pomohla postavit krásný Betlém a tak jí chtěl takhle poděkovat.

To byl pro všechny takový šok, že stáli před kostelem, s pusami dokořán ve sněhové vánici. Až je musel pan farář do kostela dostrkat.

Ten rok byl Betlém v kostele vyzdoben větvemi a šiškami tak mocně, že to vypadalo, jako by nad Svatou zemí řádila bóra.

Co se Půlnoční týče, tu většinou zmožena punčem a grogem Albína prochrápala. Pokud se jí podařilo udržet se při vědomí, hulákala koledy ve falešných tóninách a nebo skučívala nahlas babičce do ucha.: “Pajmámo, poté domů, tady je kosa, jako v márnici.“ Za což sklidila vyčítavý pohled pana faráře.

Tak šťastné a veselé, přátelé! A hlavně vonící purpůrou a františkem...